Kdo nezažil jaké to je starat se o těžce nemocného člověka, nemůže si ani představit, co vše to obnáší. Ač většina z nás by pro svou rodinu udělala cokoliv, může nastat chvíle, kdy řeknete ne. Stejně jako to udělala Žaneta.
Žaneta si podle svých slov prošla peklem. „Kdo nezažil, nikdy to nepochopí, ani se do té situace nemůže vcítit,“ říká. Rok pečovala o tátu, kterému byla diagnostikována rakovina. Starala se o něj do konce jeho života. „Bylo mi dvacet jedna, když jsme si domů přivezli tátu. Dohodly jsme se s mámou, že se o něj postaráme. Věděla jsem, že to nebude lehké, ale byl to můj táta.“ Žaneta místo toho, aby se bavila s přáteli a užívala si chlapců, pečovala o těžce nemocného otce. Jezdila ráno z práce vlakem domů a střídala se mámou. Takhle to bylo až do jeho smrti. „Byl to pro mě nejhorší rok života. Když pominu totální vyčerpání, byla to psychika, která dostala pořádně zabrat. Musela jsem vyhledat pomoc psychiatra. Nezvládla jsem to.“
Po sedmi letech rodinu potkala další rána. Babička onemocněla také rakovinou. Žanetina rodina se rozhodla pro stejný postup. Vzít si babičku do domácí péče. Poprosili ji, jestli by jim opět nepomohla. „Řekla jsem ne. Vím, že babičce bude lépe, když bude mít odbornou pomoc. I pro všechny ostatní to bude mnohem jednodušší, především pak pro mámu. Té trvalo několik let, než se dala dohromady.“ Žanetin postoj rodina nepochopila. Otočili se k ní zády a nebaví se s ní. „Mrzí mě to, ale vážně už nechci. Nebudu se před nikým ospravedlňovat. Prožila jsem si to a už nechci nikdy víc,“ říká na závěr.
Možné řešení
„Péče o umírajícího člověka může být náročná a každý ji zvládá jinak. Neurovnané rodinné vztahy obvykle ničemu nepomáhají. Ideální je vždy najít takové řešení, které celé rodině ulehčí a zároveň je tím nejvhodnějším i pro nemocného. V domácím hospici Cesta domů pracuje tým lidí, který je na podobné situace zvyklý a může rodinám nevyléčitelně nemocných nabídnout potřebnou péči. Již patnáct let poskytuje na území hlavního města Prahy služby nevyléčitelně nemocným dospělým i dětem a jejich blízkým, kteří o ně doma pečují,“ říká Lenka Váňová z Cesty domů.
Více informací o nabízených službách najdete na stránkách - www.cestadomu.cz
Podobné instituce nenajdete pouze na území hlavního města Prahy, ale po celé České republice.
Čtěte také:
- „Rodiče nás vydírají. Nebo jsem nevděčná dcera?“ ptá se Zina
- Maruška (21 let): „Jsem zoufalá! Mamka s babičkou mě dovádějí k šílenství!“
- Gotťák ze mě nebude!
Nový komentář
Komentáře
To naprosto chápu, vidět blízkého člověka v takovém stavu člověka zabolí, natož pak, když se o něj má starat. Já pracuji jako pečovatelka, takže mám tyhle věci v popisu práce a pochopitelně bych to udělala i pro své rodiče, i když by to z hlediska asi dost náročné. Pokud byste tuhle možnost zvažovali, tady je pár užitečných informací: https://www.vimvic.cz/clanek/osetrovani-clena-rodiny-kdy-vznika-zamestnanci-narok :)
Mít v péči někoho blízkého není vůbec jednoduché. Naše babička má Alzheimera a naštěstí nám netrvalo dlouho, než jsme rozpoznali, co se děje, takže jsme to rovnou začali řešit bezpečnostním systémem. Snažili jsme se k ní chodit, co to jen šlo, ale v těch chvílích, kdy jsme u ní nebyli, nám to dalo přehled o tom, kdy a kam šla, jestli je všechno v pohodě a ona je v bezpečí. Po nějaké době se nám navíc podařilo najít milou a šikovnou pečovatelku, takže se nám všechno o moc usnadnilo. Není třeba mít výčitky, každý na to zkrátka není... já bych to po svých dětech taky nechtěla. Navíc se dneska dá vyřešit fakt všechno.
Taková rozhodnutí nejsou jednoduchá a starat se denně o blízké je fakt náročné. Začala jsem něco podobného řešit s mamkou a zjistila jsem, že dneska už existují mnohem schůdnější varianty - zkuste se podívat třeba sem https://pomocvnebezpeci.cz/blog/96-pece-o-stare-nemohouci-rodice
Ve spoustě záležitostech je to opravdu ulehčení.
Nedivím se. Rodiče dochovali postupně tři prarodiče, z toho dva s rakovinou (a třetí s jinými zdravotními komplikacemi) a svého času tím byla "postižena" celá rodina, vlastně po dobu osmi let. Což nemyslím ve zlém, ale je to šíleně náročné a nelze někomu zazlívat, že to absolvovat nechce, navíc poté, co už to jednou zažil.
lalica — #22Jak tě chápu...mě nejvíc mrzí, že v době, kdy jsem se už zdravotně sesypala a musela sama zůstat ležet, mi odvezli maminku z onkologie na LDN daleko od našeho města. Jen tři dny kdyby jí povolili zůstat tady, dolezla bych tam i s tou chřipkou, jen abych ji mohla držet za ruku. Zemřela mezi cizími. Nikdo se tě neptá, jestli můžou - nemůžou...jen mi telefonicky do postele oznámili, že ji překládají. Nemohla jsem tomu zabránit.
Je moc těžké se rozhodovat, zda pomoci sám nebo si sjednat odbornou placenou pomoc/pokud na to máme/. Každý umírající se bojí, cítí, že odchází do neznáma a pokud nemá kolem sebe blízké, musí to být pro něj velmi bolestivé a stresující. Pokud tedy odbornou pomoc, tak částečnou, ale být nemocnému na blízku, aby se necítil opuštěný a zavržený.
Já byla i s dětmi u muže do poslední chvilky a kdybych tak neučinila, dnes bych si to vyčítala. Moc mně prosil, aby nezůstal sám a já mu slíbila, že s ním zůstaneme.
Rozhodnutí je tedy těžké a nikoho bych neodsuzovala, ať už se rozhodl tak nebo onak.
SNÍŽEK — #20Máš pravdu. Až teprve když to člověk sám prožije uvěří těm, co říkají totéž co ty. Je to čirá hrůza, dívat se na drahého člověka jak trpí a neumět mu pomoci, ulevit...to je ze všeho nejhorší. Chlácholení o dostupné lékařské pomoci, psychologické podpoře, mobilních hospicích - to je všecko moc pěkné do doby, než to začne být aktuální.
A do peněz to leze taky, ne že ne, mám-li být tak přízemní. Nemocný člověk má daleko větší výdaje než ten zdravý, pojišťovna platí skutečně jen nejnutnější a i o to se musí lékař nebo rodina starat, aby to požehnal taky revizní lékař. Takže starostí hromada, fyzická zátěž, psychická - není divu, když si na to někdo podruhé netroufne.
chápu ji,já se taky postarala o manžela s rakovinou až do konce,bude to rok a půl co zemřel a raději si ani nikoho nehledám,protože bych to nechtěla zažít znovu.
Rikina — #5 jo, teď s velkou pompou vyřvávají, jak pracují an pilotním projektu mobilních hospiců -kecy a kecy, mobilní hospice živoří a lidé tam pracují jen z lásky- žebrají o dotace aspoň na benzín
vladka321 — #11 Ony ty služby se opravdu velice pomalilinku rozjíždějí. Existují i odlehčovací pobyty- právě proto, aby s epříbuzní dali trochu dokupy. Ale- když se řekne a, mělo by se říci i b- všechno je jen o penězích. Je to smutné, ale je to tak. Místo, abych zdravotnictví a sociální sféry táhli za jeden provaz, neustále s edohadují, co koho není. Nikdo už nevidí člověka, který přece byl nějak pro společnost užitečný- pracoval, vychoval děti a teď by mu společnost měla něco takovho vrátit. Následné péče a LDN nejsou a když jsou, tak dost zoufalé, následné služby špatně dostupné atdatd. je mi z toho smutno
gerda — #1Přesně tak, je jich strašně málo. Když nám umíral táta na rakovinu, taky jsem se po něm sháněla. A přestože to bylo v okresním městě, hospic tam nebyl... tak to stejně zůstalo na rodině... do poslední chvíle.
kdo to nezažil, nedokáže si představit, jak je taková starost o nemocného vyčerpávající, jednak fyzicky, ale hlavně i psychicky. Zvlášť pokud nechodíte do práce a o nemocného se staráte většinou sama denně celých 24 hod. Opravdu neodsuzuji nikoho. Vím o čem to je.
Plně chápu Žanetu, už jsem tyto situace v rodině zažila a ještě zažívám. O mamku jsme se střídavě staraly tři sestry. Ovšem pak už jsme ji nedokázaly zaopatřit celých 24 hodin. Sestra se pak starala o svého muže, už byla v důchodu, takže byl doma - proto vím, jak je to náročné fyzicky, ale hlavně psychicky! Nyní máme pět let ležícího tchána. Jak je v některých příspěvcích psáno, ne každý na to má, ať finančně, psychicky či fyzicky. Vždy je tato péče velice náročná a kdo si to nezažije, neví o čem mluví. Pak se to i dobře radí. A smekám před každým, kdo se rozhodne a vezme si těžce nemocného domů.
je to velice těžké rozhodování,dělám v onkologii řadu let a vím jaké konce jsou...dnes je spousta možností jak pomoci a při tom neublížit sama sobě a blízkým..myslím si a sama to i ve svém vlastním případě tak chci,postarat se maximálně,zajistit odbornou péči a zaplatit si ji,ale neubližovat těm,na kterých mi záleží,aby se museli denně dívat na to,jak odcházím..to fakt ne
aždý na to nemá
To je hodně těžké,každý na to není stavěný. Žaneta už si tím jednou prošla,asi by tam mělo být více pochopení ze strany rodiny. Kdo si to nezkusil,nepochopí.
Ano, znám to, je to vyčerpávající, ale dá se to. Musí k tomu být podmínky, musí být vůle a také ...a to je hlavní! ...musí být i pomoc ostatních členů rodiny a to nejenom materiální. Vůbec nejlepší je, když je možnost alespoň nějakého střídání a lze si tedy opravdu odpočinout a nabrat nové síly. Prostě na jednom člověku to nesmí stát a zároveň padat!!! Potom je to opravdu jen o využívání a totálním vyčerpání!!!
Nevím, jak bych se zachovala já, pravděpodobněbych pomohla, ale dokážu pochopit ropoložení lidí, kteří jsou před takovou situaci postaveni a rozhodně neodsuzuji takové rozhodnutí.
Rikina — #5To je myslím pro většinu rodin rozhodující a limitující. A nejen to. Ono je taky dost těžké přizpůsobit místnost v běžných bytech potřebám nemocného. Kyslíkový přístroj, polohovací postel, hygienické pomůcky - to chce mít školený personál a mít ošetřovatelku ne na pár hodin denně, ale stále. A na to má opravdu málokdo a kdo má, tak má svého nemocného v nějakém soukromém zařízení s komfortem od A-Z. Takže těmito praktickými informaceme by se mělo vlastně začít, neplést lidem hlavy a psát, že služba je dostupná všem a všude.
Omlouvám se za příkrý tón, ale řešili jsme to v rodině. Tak vím své. Ani oddělení následné péče tu není!!! Ve velkoměstě.
10 let jsem se starala o rodiče, až sama jsem skončila v nemocnici....je to vyčerpávající, ale asi by jsem to udělala znova...