Přišla o rodiče, takže ji vychovávala babička. Jenže i o ni po sedmi letech přišla a ocitla se v dětském domově. Když z něj jako dospělá odcházela, měla se kam vrátit. Čekal na ni byt, který získala v pozůstalosti. Ona ho ale prodala a za utržené peníze odjela poznávat svět. Nic a nikdo ji tu nedržel. Cestovala po Asii, Africe i Americe a dodnes s tím nepřestala. Svého rozhodnutí ani jednou nelitovala.

62b97d884a0efobrazek.jpg
Foto: Shutterstock

„Někdo mi to možná záviděl, ale nebylo to tak, že bych žila jen za peníze z dědictví. Všude, kde jsem byla, se dala najít práce. Samozřejmě vždycky nelegálně, třeba jen za stravu a ubytování. Takže jsme platila převážně letenky na delší štreky. Jinak cestuji stopem, takže taky zadarmo,“ popisuje Adéla, která tak může ze zbytku ušetřených peněz čerpat dodnes. Snaží se to ale dělat co nejméně. Dál si na stravu a střechu nad hlavou na svých cestách průběžně vydělává. Stálé zaměstnání ale nikdy neměla.

Nebavilo by mě chodit dlouhé roky den co den do stejné práce. To mi nahání husí kůži. Být někde uvázaná. Brrr! Takhle si vzpomenu a zítra můžu být kdekoli jinde na světě. Ze stejného důvodu ani nic nevlastním. Byt, auto a podobně. Můžu být doma tam, kde se mi v tu chvíli zlíbí,“ svěřuje se Adéla s tím, že jí není zatěžko pustit se do jakékoli brigády. Vypomáhá na poli, v restauraci, u zvířat, prodává u stánku, hlídá děti… Na budoucnost nemyslí, prý to vždycky nějak dopadne. 

„Každý se mě ptá, kdy se usadím. Odpovídám, že to v plánu nemám. Po vlastních dětech netoužím, nebyla bych dobrá máma. Ani stálého partnera zatím nepotřebuji, ale kdo ví? Třeba se někdy zamiluju. Musí to ale být týpek, který má stejný pohled na svět. Vždyť cestovat se dá i ve dvou,“ usmívá se Adéla.

Čtěte také: