Partnerské vztahy mají svůj klasický vývoj. Pokud se ale pár včas takzvaně „neposune dál“, hrozí mu postupné vyhoření. Tak jako se to stalo Alici (32). Po společných 14 letech váhá, zda má být otcem jejích dětí její přítel.

„Je to tak. Přišel čas, kdy bych měla myslet na rodičovské povinnosti, ale já si nejsem vůbec jistá, zda je chci mít právě s Petrem. Co když zrovna on není ten pravý? A v poslední době tomu nasvědčuje stále více indicií,“ svěřuje se Alice. Chodí spolu od osmnácti let a za tu dobu prý ze vztahu vyprchala veškerá jiskra.

láska

Zdroj fotografií: www.shutterstock.com

„Žijeme vedle sebe jako dva kamarádi. Máme se rádi, rozumíme si, je na něj spolehnutí, nelezeme si na nervy. Ale tím to také končí. Spíme spolu jednou za čtrnáct dní, a to ještě stylem rychle to odbýt. Tak mi to alespoň připadá. Není v tom už ani trochu vášně. Večer si často nemáme co říct, nic nás na tom druhém už asi nemůže překvapit. Je to nuda až k pláči a já si moc dobře neumím představit, že bych takto strávila celý svůj život,“ obává se, ale zároveň přiznává, že by si měla víc vážit toho, co má doma.

„Komukoli se se svými pocity svěřím, ten mi promlouvá do duše. Mám prý být ráda, že mám přítele, jakého mám. Mají pravdu, zvlášť v mém věku je takový muž nedostatkovým zbožím, některé kamarádky by mohly vyprávět. A to je také důvod, proč jsem od něho ještě neodešla. Bojím se opustit jistotu. Ale ani ta neutiší vnitřní hlas, kterému už dlouho chybí pocit vzrušení a zamilovanosti. A proto děti stále odkládám a vymlouvám se, že se na to necítím. Vážně zatím nevím, co dál. Asi jsem udělala chybu, že jsme do toho nepraštili už před pěti lety, kdy jsme byli zamilovaní,“ dodává Alice.

Čtěte také:

TÉMATA:
ONA S NÍM