„Bývala bych byla radši, kdyby se rodiče už před lety rozvedli. Neklapalo jim to snad nikdy a celé moje dětství se neslo v duchu hádek a nepříjemných situací. Výjimkou nebyla ani sprostá slova, kterými se navzájem častovali. Z nějakého pro mě neznámého důvodu spolu ale rodiče vydrželi dodnes. Hádají se přitom pořád, i když možná trochu méně intenzivně,“ popisuje Petra prostředí, ve kterém vyrostla.
Foto: Shutterstock
Protože ji hádky hodně negativně ovlivnily a pamatuje si, že kvůli nim v dětství mnohokrát plakala, zařekla se, že její děti v tak toxickém prostředí nikdy vyrůstat nebudou. Před dcerou, která nedávno oslavila druhé narozeniny, se s manželem nikdy nepohádali a hodlají to dodržovat i nadále. Problém je ale v tom, že rodiče Petry chtějí svou vnučku hlídat, což se jejich dceři úplně nelíbí.
„Když jdeme třeba k rodičům na oběd, už za dveřmi mnohdy slyšíme, jak na sebe štěkají a sprostě si nadávají. Potom se před námi sice snaží přetvařovat, ale mnohokrát jim to ujede, protože se třeba táta motá mámě v kuchyni a tu to vytáčí, takže jsme svědky jejich hádek. Neumí si to úplně odpustit ani před naší dcerou, která kvůli tomu několikrát brečela, protože ji to vyděsilo,“ tvrdí Petra.
Občasné návštěvy u rodičů je schopná s dcerou zvládnout, ale její rodiče by vnučku rádi hlídali bez Petřina dozoru, aby si ona s manželem mohli zajít třeba do kina a mít nějaký čas jen pro sebe. To je ovšem Petře proti srsti.
„Nedovedu si představit s nimi dceru nechat samotnou třeba na půl dne nebo celý den. Sice se dušují, že se před ní hádat nebudou, ale nevěřím jim. Zvyk je železná košile a oni v těch hádkách žijí už tak dlouho, že jim často ani nepřijde, že se hádají a musíme je na to upozornit až my s manželem. Je mi to líto, ráda bych pro dceru měla hlídání a nechci rodiče ochuzovat o společné chvíle s vnučkou, ale dovedu si to představit snad jen v případě, že by ji hlídali zvlášť, a ne dohromady,“ uzavírá Petra.
Zdroj:Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
O vyjádření k příběhu jsme požádali Kristínu Pelikánovou. Terapeutku, psychoterapeutickou poradkyni, lektorku a členku Feministické terapie, (pelikanovakristina.cz).
Petra nechce půjčovat dceru rodičům z jasných důvodů. Podpořila bych ji v tom, že pokud se tak rozhodla, tak to nemusí dělat, časem se to může změnit. Společné chvíle se dají naplánovat i jinak. Vybídla bych Petru k tomu, aby jich pár vymyslela. Takových, které jsou dosažitelné - společné výlety, návštěvy u Petry doma. Kdyby Petra zvažovala, že si o tom s rodiči chce promluvit, tak bychom se bavily o tom, čeho chce rozhovorem dosáhnout, z čeho má obavy a tak podobně. Zároveň můžeme mluvit také o tom, co by naopak chtěla aby prarodiče dítěti předali. Hledat to hezké na jejich vztahu.
Nový komentář
Komentáře
No, tak ji tam nedávejte. Moje rodiče byli také jak pes s kočkou. Celý život. Ale když otec zemřel, v tu ráno to byl pro matku nejvzácnější člověk na světě.
To je podle me ta stara mentalita, s trapnymi predsudky, hlavne se nerozvest, co by tomu rekli lidi? Co na tom, ze tim prostredim trpi deti a vlastne vsichni...
Meli jsme to doma taky. Ale s postupujicim vekem se rodice prece jen trochu uklidnili...
Jestli se rodiče tak chovají roky, možná jim ani nepřijde, že je to nevhodné pro ostatní. Požádat maminku, ať přijde hlídat vnučku na 3 hodiny, když půjdou do kina, snad se mamka na pár hodin bez manžela obejde. A rodiče snad nemají jen jeden pokoj, jeden může vařit a druhý si hrát s vnučkou vedle v pokoji nebo jít ven.
No, ono vysvětlovat ob den třeba dětem , co se to děje , nebo i větším dětem které již ví a musí to poslouchat , nebo i sám člověk třeba od den musí tohle poslouchat když chce třeba poslouchat TV , , třeba může mít návštěvu ap., je pak člověku i stydno .