Ahoj,

sice mi není asi tolik, abych měla licenci na udílení životních rad, ale před docela krátkou dobou jsem dospěla k jednoznačnému rozhodnutí - vykopla jsem partnera, sice jemně, ale definitivně.

Ve svých dvaatřiceti jsem málem skončila na dně, vystrašená jak myška v koutě.

Z předchozího vztahu mám syna, ale po rozvodu jsem se zařekla, že se již vdávat nechci - bolelo to dost, mám na mysli rozvod. Nějaký čas jsem žila sama, ale příroda je holt příroda a ta si poručit nedá.

Syn se věnuje pozemnímu hokeji a já se po čase na trénincích seznámila s mužem, který doprovázel tamtéž svého synovce. Po nesmělém oťukávání se jsme se začali scházet - poslední rok, kdy jsem přemýšlela, proč jsem se proměnila v to, co se ze mě stalo, jsem dospěla k názoru, že náš vztah byl vlastně jakousi zdravotní pomocí - ve dvou se to lépe táhne!

Ale zpět - ptáčka lapali postupně - z nadšených výletů po krásách naší vlasti se postupně stávaly výjezdy na chatu Luboše (toť jeho jméno). S tím, že je na ní hodně práce a že je tam přeci hezky. Proč ne, ale tohle chalupaření se postupně měnilo v zažitý stereotyp - navrhovala jsem výlety do zahraničí - jako "prázdninová delegátka" jedné cestovní kanceláře mám určité možnosti, a navíc by si platil akorát cestu. Jel se mnou akorát jednou - poprvé, jinak ne - prý na chaloupce je blaze!

Problémem se postupně stával  i vztah se synem - Luboš si myslel, že ho syn bude zbožňovat a poslouchat na slovo. K tomu ale Ondra vychovávaný nebyl, a hlavně Luboš není přirozená autorita. Luboš žárlil, že ho Ondra nemá rád, a vzájemná komunikace mezi nimi vázla.
Mně vyčítal, že si o prázdninách jezdím po světě (i s Ondrou) a že jeho nechávám doma. Pokaždé jsem odvětila - pojeď, uvidíš nová místa, nové lidi - přijdeš na jiné myšlenky. Ne, ne, ne - chalupa, chalupa, chalupa.

Tahle přetahovaná mne začala o to míň bavit, když začal komentovat moje účty za mobilní  telefon (mám paušál) - za telefon, který si platím sama. Proč tolik telefonuji, vždyť bych mohla ušetřit, atd. Nechápala jsem to - co je mu do toho?

Definitivní kapkou byl článek zde na Žena-in.cz, kdy Meryl popisovala, jak její bývalý partner zkoumal původ smetíčka... Došlo mi, že takhle opravdu skončit nechci...

Co na to Luboš? Prý že je tomu rád, že stejně už nám to delší dobu neklapalo podle JEHO představ (nezmínil se :-/ ), že doma není NIC navařeno (nestěžoval si) a že se pořád deru dopředu (?????)

Takže tenhle vztah jsem skončila minulý týden - s vykouknutím slunečních paprsků mi došlo, že se mám radovat a ne smutit...

PS: jak jsem psala na úvod, nemám ve svých 32 letech licenci na rozum, ale myslím, že není třeba zůstávat ve vztahu, kde pádluje jen jeden a když se cítíte jak pod duchnou...

             
Reklama