Sedím takhle s kamarádem na obědě. Povídáme o všem možném a najednou z něj vypadne věta v titulku tohoto článku. S Vaškem a Jitkou jsme jako studenti tropili všelijaké aktivistické šílenosti. Jak se stal ze zapáleného ekologa zarytý odpůrce adopcí na dálku?

Vašek a Jitka, znám se s nimi od střední. Prožili jsme toho společně vážně hodně a Vašek s Jitkou spolu zůstali dodnes. Vzpomínám si, jak jsme chodili na dálkové pochod za různé, pro nás tehdy absolutně zásadní věci. Byli jsme na všelijakých eko-seminářích, třeba na Slovensku na Čergove, kde místní ekologové vlastní pruh lesa.

Diskutovali jsme o všem možném, dohadovali si, a většinou se shodli.

Vašek s Jitkou to dali dohromady – dva takhle zamilované správné blázny jsem dlouho neviděl.

Když začaly ty běžné povinnosti normálního života, ukázalo se, že je Vašek hodně praktický chlap. Zařídil jim společné bydlení, začal pracovat hned ve dvou firmách, aby je uživil. To už byli tři. Loni se jim narodilo druhé dítě. Jitka je s dětmi doma a Vašek je v jednom kole. Klasika, ale štěstí z nich jen kypí.

K úplné idyle ale Jitce chybí, jak tomu říká: něco bohulibého. Všechny ty aktivity za zaručeně správně a pravdivé věci, které člověk podniká jako student. A tak se rozhodla, že jejich vztah uzrál na další dítě – adoptovaného chlapečka z Nairobi. A tady u Vaška narazila.

chudé děti

„Je to vměšování se do jiný kultury. Ale znáš Jitku, tohle jí nevysvětlíš. Zkoušel jsem to horem dolem, ale ona se prostě rozhodla. Je to stejný jak se smrkovým lesem tady – nemá tu co dělat, je to mrtvý les a požere ho každý škůdce, protože se neumí bránit. My si myslíme, jaký jsme pupek všeho a chceme naše blaho exportovat do třetího světa. Kravina na ultimum! Proč se vměšujeme do světa, kde se žije úplně jinak? Teda spíš žilo... Mě to prostě štve. Ukazujeme jim, jak by se mohli mít, a tím jim ubližujeme. Dovolíme to pár vyvoleným. Bezva. A co ty miliony dalších? Měli by si najít vlastní cestu, přirozenou jejich podmínkám a prostředí. Pak se divíme, že se tam lidé střílí. Pobuřují nás jejich zvyky, třeba ženská obřízka, ale klidně jim dáme kolem krku zlatý řetězy a do ruky kalašnikov. Myslíš, že přehánim? Ani náhodou!
Dovedu si dost dobře představit, jak ten učenej Huso, kterýho vytáneme z nuzný chatrče, jednou skončí na vejšce někde v Evropě. Pak se vrátí, bohatej jako nikdo jinej místní, a dostane strach. Dojde mu, že se musí bránit, protože takhle to u nich ve vesnici chodí – on měl štěstí, jeho rodina měla štěstí, a teď si ho musí prosadit. Když bude mít opravdu štěstí, tak jeho rodina bude ta, co vyvraždí konkurenční rodinu, a ne naopak. A máš tu paradox: Tím, že jim pomáháme, jim vlastně škodíme. My jsme ale přece ti hodní...“

Takhle nějak popisuje svůj postoj Vašek. Samozřejmě jde o silně zkrácenou výpověď (Vašek umí řečnit hodně zapáleně), ale podstatu jsem, doufám, vystihl. Jeho názor mě zaujal. Pevně věřím, že se s Jitkou nakonec nějak dohodnou a najdou cestu ke svému třetímu prckovi, ať už bude jakékoli barvy pleti, ale zajímá mě váš názor, milé čtenářky.

Kam dál?