…pokaždé, když tahle reklama běží, otočím svůj pohled směrem, kde stojí důvod toho, že tuhle hlášku tak důvěrně znám. I odpověď „Ale to se nosí“ nebo „Nebudu jíst, protože tají ledovce“ je rozhodně ze života… Ze života matky budoucího teenagera, a je úplně jedno, že je to holčička. Tedy holčička, když se mám vézt po lince své jedenáctileté dcery, jsou to z holčičky jen dlouhé vlasy.

Koupila jsem jí na začátek školního roku velice pohledné kalhoty za vcelku nepohlednou cenu. Neuspěla jsem.

Bohužel jejich zapínání není u kolen. Navíc jsem si dovolila pořídit svršek, který byl na pravé kapse opatřen nenápadnou kytičkou.

„Mami, jsem v pátý třídě, kytky se nenosí.“

„No já myslela, jako že jsi holčička, tak k té černé mikině a hnědým kalhotám to snad takový prohřešek není, ne?“

„Jsem holka, ne holčička.“

„Co kdybych ti udělala copánek?“

Počastovala mě tak překvapeným pohledem, že jsem přemýšlela, co jsem vlastně řekla. Jestli ze mě nevyšlo třeba něco jako „Ráda bych ti na hlavu dala cihlu a na ni cedník.“

Nevzpomínám si, že by starší holky měly potřebu vypadat jako smuteční vrba. Také se hádaly, co si vezmou na sebe, ale Johanka je vskutku extrém.

Dala jsem jí tedy 600 korun a poslala ji koupit si věci sama.

„Upozorňuju tě ale, Johano, že mám stále právo veta, tak buď alespoň v základním modelu rozumná.“

„Sim tě, neboj!“

„Sim tě, bojim!“

Vrátila se zářící a spokojená.

„Tohle jsou kalhoty, co jsem chtěla!“

„Nejsou trochu velký?“  

„Ne – to se nosí.“

„No dobře, ale dole ti to založím, budeš po tom jinak šlapat.

„Potřebuju po tom šlapat, to se tak nosí.“

„To jako mi chceš říct, že si budeš šlapat po kalhotách a za chvíli budou dole vypadat jako vonuce?“

„Maminko, to ale musí být ošlapaný.“

u

Fajn, moje dítě má pas na úrovni konce močového měchýře a nohavice vleče za sebou. Rozpuštěné vlasy, hlavu dolů a jeden rukáv vypadá delší než druhý, a to i přesto, že nemá genetickou vadu délky paží.

Trochu je mi útěchou, že skoro všechny děti, které jsem viděla vycházet ze školní budovy v podobném věku, mají stejný image.

Image, nebo názor?

Zatímco jednu hodinu je Johanka zcela v pohodě a dokonce usměvavá, ve druhé učiní obrat o 180 stupňů. Jakoukoli poznámku náhle pokládá za útok na vlastní osobu a její pohled směřuje nepřítomně kamsi do dáli. Tváří se jako funebrák.

„Johanko, co se ti stalo? Máš nějaké starosti?“

„Myslím na korálový útesy.“

„Na co?“

„Ty nevíš, co je korálový útes?“

 „Ale vím, jistě…“

„Tak asi taky víš, že mizí a že i tají ledovce a lední medvědi za chvíli nebudou mít kde žít.“

„No tak to je pravda, je to moc smutný, také mě to trápí, miláčku.“

„ A co budeme dělat?“

Tak tohle mě fakt dostalo. Co bych měla ze svého místa dělat pro to, abych zastavila tání ledovců a vytvořila lepší podmínky pro korálové útesy?

„Joho, buď rozumná, s tím ty nic neuděláš.“

„Vy s tím něco udělejte!“

„Aha. Nooo tak můžeme v Matyldě pár medvědů ubytovat, což o to. Kláda už je tu pořádná,“ pokusila jsem se o humor. „Budeš večeřet?“

„NE!“

„Hladovkou medvědy nezachráníš.“

„Nemám chuť jíst, když v půlce světa lidi nemaj ani co na sebe, a ani na jídlo.“

pJejí slohová práce na téma: Já a moje rodina sice byla o lásce ke svým blízkým, ale prakticky se točila kolem nezodpovědnosti dospělých k životnímu prostředí, k pocitům dětí, k hladomoru v jiných částech světa a podobně. Jediné, co na ní bylo pozitivní, byl podpis.

Když telefonuje s kamarádkou, řeší odpadky, velryby, stromy, a dokonce i otázky víry… je to zvláštní.

Jako další sloh si vybrala Vanessu Mae a její dětství, kdy pořád musela cvičit a byla odtržená od vrstevníků. Překvapila mě. Čekala bych třeba Christinu Aguileru…

V  zásadě jde o normální dítě a nevnímám tenhle postoj jako nutně patologický.

Původně jsem si říkala, že mi z dítěte roste nějaký model EMO, ale pak mi došlo, že možná je to dobře, že současné děti trápí v jejich věku tak závažná témata. Čert vem kalhoty i sešlapané nohavice.

Možná totiž v budoucnu dokážou tyto děti aktivně řešit to, čemu my v zásadě jen přihlížíme. Doufám.

Co vaše děti?