„Já bych sice rodinný dům chtěla, ale je mi jasné, že to nemá jenom klady, ale i zápory,“ slýchám od své přítelkyně, která nedá na svoji panelákovou tři plus jedničku dopustit.

„Tak za prvé si myslím, že koupit nějaký starší dům, aby to vyšlo levněji, znamená mít s tím spoustu starostí. Opravit za nějakou dobu střechu, obnovit fasádu, vyměnit okapy, natírat okna, starat se o zahradu. Ne, na to při mém časově náročném povolání nemám čas. A peněz zase při dvou dospívajících dětech není tolik, abychom si mohli dovolit najímat každou chvíli nějakou firmu, která za nás udělá to či ono.“ Kolegyně argumentuje také tím, že v domě není snadné udržet pořádek. „Nejde o obytné místnosti jako takové, je jich sice víc, ale to by se ještě dalo nějak zvládnout,“ namítá. „Spíš by mě ale děsily takové ty „hluché“ prostory, jako jsou chodby, haly, schodiště, půda, sklepy, komory. I o to bych se musela starat.“

A tak možná ne každý, kdo bydlí v paneláku, tam žije jenom proto, že nemá peníze na to, aby koupil buď hotový dům, případně se pustil do jeho výstavby. „Neříkám, že bych mohla s klidným srdcem jít a složit peníze na stavbu domu, ale pokud bychom se rozhodli, že dům chceme, asi bychom nějaké řešení našli,“naznačila kolegyně.
„Ale hodně velké úskalí vidím i v tom, že máme dvě děti. Myslím si, že velký majetek nedělá mezi sourozenci dobrotu. Oba naši kluci vědí, že máme akorát tenhle byt, a je jim jasné, že až budou dospělí, tak se oba budou muset o své bydlení postarat sami. Možná to zní krutě, ale připadá mi, že je to tak lepší. Odpadnou dohady o to, komu připadne dům a kdo koho vyplatí. Peníze raději investujeme do cestování. To jim dá rozhodně víc než majetek, o který by se pak jednou mohli dohadovat.“

Myslím si, že Janino rozhodnutí je tak trochu neobvyklé. Že přeci jen spousta lidí, pokud má tu možnost, dá přednost přítomnosti a pohodlí, takže si dům pořídí a starosti s tím, jak dům udržovat a komu ho jednou darovat, si nepřipouští.
Jak byste se rozhodly na jejím místě vy?  

     
Reklama