Čekáme vytoužené miminko. Strašně dlouho jsme se snažili, už to i vypadalo, že se nám to nepodaří, a pak to najednou vyšlo. Byli jsme s manželem oba neuvěřitelně šťastní.

Jenže teď řešíme problém. Nemůžeme se shodnout na průběhu porodu. Já bych byla moc ráda, kdyby tam manžel se mnou byl, protože se toho docela bojím a myslím, že jeho přítomnost by mi mohla pomoci, ale on to vidí jinak. Za žádnou cenu se mnou k porodu jít nechce. Tvrdí, že se na to necítí, že má strach, že se mu udělá špatně, že mu třeba nebude dělat dobře, když mě uvidí trpět.

Mluvil o tom s chlapama v práci a ti mu asi o porodu napovídali spoustu hrůzostrašných historek, nebo já nevím. Prý mu jeden řekl, že pak měl problém se se svou ženou i milovat, že ten porod byla fakt síla.

Ale já si myslím, že je to naše dítě, společné, a když jsme byli oba u jeho vzniku, měli bychom zrovna tak být u jeho příchodu na svět. Moc se těším, až toho broučka poprvé sevřu v náručí, a chtěla bych, aby manžel byl u toho. Snažím se s ním o tom hodně mluvit, přesvědčovat ho, ale on nechce ani zanic. Říká, že tam klidně bude někde čekat a až to bude, tak pak za mnou přijde.

Ale mě to připadá sobecký. Já tam budu někde trpět, budu třeba chtít, aby byl u mě a on bude někde za dveřmi čekat, až to skončí.

Moc mě to mrzí, pokládala jsem za samozřejmé, že když je ta možnost, že se tatínek může účastnit narození svého dítěte, že ji využijeme. A u manžela narážím na takovéhle nepochopení a taky asi na zbabělost. Na jednu stranu se chová jako děsnej ranař, má rád takový ty adrenalinový sporty, leze po skalách a tak, a na druhou stranu se už předem kácí z představy, že by mě měl při porodu držet za ruku.

A já nevím, jestli má smysl na něj tlačit a přesvědčovat ho, protože kdyby tam šel z donucení, asi by mi moc platnej nebyl. Na druhou stranu si říkám, že to přece budu já, kdo bude rodit naše dítě, já snáším všechny svízele těhotenství a tu bolest si musím prožít také jenom já. Tak snad mám právo na trochu ohledů. Na to, aby on respektoval moje pocity. Proč to mám být já, kdo je chápavý vůči němu, a on vůči mně ne?

Prosím, jakou máte vy zkušenost s tatínkem u porodu? Nebo i bez tatínka? Zkrátka, jak to probíhá? Je tam ten otec důležitý, pomohl vám? Nebo vám spíš překážel? A hlavně – jak se k tomu ti vaši chlapi stavěli? Těšili se, nebo jste je taky musely přemlouvat?

Jsem nyní v šestém měsíci, takže čas na to, aby se jeho názor změnil, ještě je. A já bych si opravdu moc přála, aby tam se mnou byl.

TÉMATA:
TĚHOTENSTVÍ A POROD