Občas mám pocit, že v mém okolí je většina maminek neustále nespokojená. Když si přivezou domů miminko, už se těší, až budou mít zažitý nějaký rytmus. Pak se těší, až se maličké naučí sedět, až začne lézt, až začne chodit a mluvit, pak s ním teprve bude trošku zábava. A přitom děti rostou rychle, že je až k nevíře, jak moc rychle to všechno utíká.

A tak se pijavica kolikrát překulí druhý rok a náš drobek ještě pořádně nemluví. Co s tím? Nepanikařte. Většina dětí se rozmluví mezi prvním a čtvrtým rokem. Zatímco v prvním roce jsou to slova, ve druhém věty, ve třetím už začínají děti mluvit hojně, i když často nesrozumitelně, a pochopit některá slovní spojení je na dlouhé lokte.

Zatímco některá maminka si stěžuje, že ta její malá culíkatá neposeda nezavře na chvilku pusu, druhá zase, že by byla ráda, kdyby takhle ten její malej klučina alespoň chvíli mluvil. I ve třech letech je stále hodně dětí, které příliš nemluví. Pokud si nejste jisti, nejprve požádejte o vyšetření sluchu. Příčinou nemluvnosti může být sluchová vada. Je-li vyšetření v pořádku, měli byste se ujistit, že obsahu vámi používaných slov rozumí.

Podle odborníků je nenahraditelná komunikace mezi matkou a dítětem (tím samozřejmě nevylučujeme stejně důležitou roli tatínka). Sedněte si společně ke knížce a pijavica trpělivě ukazujte, klidně každý den dokola jednu knížku s věcmi a pojmenovávejte. Mluvte, i když vám dítě neodpovídá. Vysvětlujte mu, co děláte a proč to děláte. Nečekejte, že vám dítě hned začne odpovídat. Ani však nemluvte přehnaně, protože dítě nabude dojmu, že pro něj už žádný prostor k mluvení nezbývá, a bude raději mlčet.

Pokud začne mluvit, opakujte po něm, chvalte jej a povzbuzujte k dalším výkonům. Nemusíte skákat metr vysoko, ani péct slavnostní dort, stačí jen dítě ujistit, že jste jej slyšeli a že mu rozumíte. Dítě bude cítit uznání a bude se snažit mluvit více a více. Neopakujte však po dítěti špatné tvary slov, řekněte raději ano a správný výraz. Tímto způsobem uděláte pro vývoj řeči svého potomka nejvíc, co můžete.

A jaké to bylo u vás?

Hana, 2 děti (5 let a 2 roky)

“Se starším synem jsem měla spoustu času na hraní, povídání si a prohlížení knížek, takže začal mluvit poměrně brzy. S dcerou už to bylo pomalejší. Hodně se však také naučila od bratra, takže jsem občas měla pocit, že spolu mluví jakousi pro mě neznámou řečí, kterou nechtějí, abych rozšifrovala.”

Dana, dcera 6 let

“Danuška byla hodně zakřiknuté a tiché dítě. Ve třech letech říkala jen slova, pijavica o nějakých celistvých větách nemohla být ani řeč. Byla jsem z toho špatná já i manžel, ale paní doktorka nám stále dokola tvrdila, že je to normální. Až jsme tomu uvěřili. Ve čtyřech letech spustila stavidla a my se nestačili divit, kolik toho zná, ví a umí pojmenovat. Dneska je jí všude plno, pusu nezavře, jak je den dlouhý.”

Karolína, syn 8 let

“Honzík byl hodně lenivé dítko. Všechny vývojové kroky dělal se zpožděním, takže jsme ani mluvení nepřikládali příliš velkou váhu. Teprve když se mu nechtělo mluvit ještě po třetím roce, poslala nás paní doktorka na vyšetření. To nic neprokázalo a bylo nám sděleno, že se mu mluvit prostě nechce a že jednou začne. Začal, ale nebylo to samo od sebe. Mluvili jsme na něj neustále, pobízeli ho a povzbuzovali, pokud nějaké to slovíčko řekl, nakonec mu nejvíce pomohl nástup do mateřské školy, kde se rozmluvil úplně.”

A jaké máte zkušenosti vy? Máte doma malou brebentilku, která nezavře pusu, nebo naopak malého introverta, ze kterého vypáčit slovo je na Nobelovu cenu? Povídejte... 

Reklama