Rozhodla jsem se provést malý experiment, který měl napovědět, jak moc se necháme ošálit. V přestrojení za někoho, kdo z ruky čte osud, jsem si vymyslela dvě protichůdné věštby. Osmi různým lidem jsem řekla jednu z nich. Všichni souhlasili.

teller

Před několika lety jsem slyšela názor jednoho iluzionisty, kritika magie a léčitelství v jedné osobě. Nevím přesně, kdo to byl, ani kdy to bylo. Moje vzpomínky na tohoto člověka jsou dost matné. Ovšem docela přesně si pamatuju jeho tvrzení, že pokud se bude vydávat za někoho, kdo umí číst osud z dlaně, lidé budou schopní odkývat úplně všechno, co řekne. A rozhodl se to názorně na několika lidech ukázat. Trefil se.

Existuje prý nějaká příručka pro šarlatány od kolotočů, ve které se přesně psalo, co mají lidem říkat. Pokud existuje, je někde dobře ukryta, protože ačkoli jsem hodila sítě tak daleko, jak jsem jen mohla, žádná příručka pro dokonalého pouťového podvodníka mi v nich neuvízla.

Tahle příručka pravděpodobně vychází z faktu, že v životě každého člověka se odehrávají svým způsobem podobné situace. Když k těm situacím navíc vymyslíte nějakou neurčitou univerzální hlášku, každý si pak do „výkladu“ rád doplní význam podle svého. A pak bude žasnout, jak byla věštba dokonale přesná.

Rozhodla jsem se, že provedu experiment

Opravdu lidi odkývou úplně všechno, co jim kdo řekne? Opravdu věštec není ten, kdo odkrývá naše nitro, ale jsme to my sami, koho stačí jen nepatrně popostrčit, a už se před ním odhalujeme? Rozhodla jsem se ověřit si to s malým experimentem.

Rozhodila jsem sítě ještě jednou. Tentokrát jsem pod záminkou, že jsem právě absolvovala kurz čtení z ruky, sháněla lidi, kteří mi poskytnou svou dlaň a svůj úsudek s tím, že nebudu věštit budoucnost, ale potřebuju si protrénovat minulost a přítomnost. Ve skutečnosti toho o čarách a hrbolcích na ruce vím asi tolik jako řezník o rámování obrazů. Abych zůstala objektivní, vybrala jsem si lidi, o jejichž životě jsem věděla pramálo.

Připravila jsem si za tímto účelem dvě protichůdné věštby. A svých osm kandidátů jsem rozdělila do dvou skupin. Jedné jsem řekla jednu verzi, druhá polovině verzi opačnou. Vyhodnotila jsem jako nepravděpodobné, abych se „čirou náhodou“ trefila u všech. 

Věštby ve zkrácené verzi zněly přibližně takto:

Věštba první: Jste víceméně dítě štěstěny. I když se tu a tam něco nepovede, ve vašem životě převažují ty okamžiky, kdy si můžete v klidu říct: „Páni, já mám ale kliku.“ Váš život prochází mnoha změnami, doslova se učíte za pochodu. Získáváte nové poznatky a zkušenosti. A nedávno do vašeho života vstoupila věc, kterou jste si přála a která ho zase trochu změnila. Může to být nějaká osoba, nová práce, auto, něco, co má přímý vliv na vaše bytí.

Věštba druhá: Co se dá podělat, to se podělá. Tohle by mohlo charakterizovat váš život. Většinou, když se objeví něco pozitivního, co vám udělá radost, přijde nějaká další událost, aby vám ten dobrý pocit trochu narovnala. Současně cítíte stagnaci. Chcete změnu, chcete přinést do života něco nového, zažít něco, co vás popostrčí zase kousek dál. Ale nemůžete se hnout z místa.

Souhlasili všichni!

Je zvláštní, že negativní věštba byla přijata bez výhrad, zatímco u věštby první jsem se dočkala hned při první větě pochybovačného zvolání „To bych teda chtěla vidět.“ Svůj život vnímáme veskrze negativně, a už jen to stojí za zamyšlení. Nicméně obě skupiny se svojí věštbou souhlasily. Občas doplnily, upřesnily. Na to lze velmi snadno navázat.

Největší radost mému skeptickému já udělala dvaadvacetiletá studentka medicíny Simona. Cokoli jsem řekla, to doplňovala, vysvětlovala, vyprávěla. Dala mi neuvěřitelně velký manévrovací prostor a já jsem mohla jen jinými slovy opakovat to, co mi několik vteřin předtím řekla ona sama. Načež reagovala užasle otevřenými ústy. A na konci vše uzavřela prohlášením: „Jsi fakt dobrá, já žasnu. To bylo úplně naprosto přesný!“ Pobavila mě.

Nejvíc mě potrápila Věrka, čerstvá třicátnice na mateřské dovolené. Nechala mě mluvit a sama jen přihlížela s potutelným úsměvem. Netušila jsem, jestli to znamená souhlas, nebo jestli si v duchu říká: „Jen si kecej, stejně jsi úplně mimo.“ Velmi brzy mě tímhle postojem přivedla do rozpaků. Nicméně i ona později souhlasila s tím, co jsem jí řekla. Její věštba byla ta pozitivní.

Zeptala jsem se na názor i ostatních účastníků mého malého experimentu. Tady jsou jejich reakce.
Milan (27 let): „Jojo, myslím, že ses docela dobře trefila.“
Jana (20 let): „Překvapilo mě, jak rychle jsi věděla, že se mi před měsícem narodilo miminko. Jako kdybych to měla napsané na čele.“
Hermína (23 let): „Asi jsem chtěla slyšet lepší věci, ale vlastně to bylo docela přesné odhalení.“
Katka (36 let): „Dobrý, až na pár malých nepřesností.“
Katka (24 let): „Nemám slov, dokonale přesné. Naučíš mě to taky?“
Michala (27 let): „Myslím, že to bylo vcelku dobré. Jen pár věcí mi tam nesedělo. Ovšem to může být moje chyba. Nepamatuju si ze svého života každý den.“

Zůstaňme ještě chvilku u poslední dobrovolnice. Mrkněte se ještě jednou, co řekla. Zajímavá myšlenka, že ano? Připadá mi to nějak takto: Věstec je neomylný. Když to řekl věštec, asi to bude pravda. Chyba je ve mně a mojí chatrné paměti, a proto mu nemůžu dát za pravdu.

Dobrovolníci, kteří se mi přihlásili, se ošálit nechali docela snadno. Přesto pořád doufám, že je mezi námi hodně těch, kteří nenaletí rádoby věštcům (všechna čest těm opravdovým, kteří svoje řemeslo umí. Jenže teď jak je poznat?), nenechají se uchlácholit řečmi domovních prodejců a nevítají zloděje v přestrojení s otevřenou náručí a šálkem brazilské kávy na stole.

Reklama