Redaktorka Eva Soukupová si nechala vyložit karty od bývalého televizního věštce. Zeptala se ho na uplynulý rok svého života. Jeho výklad byl ale úplně mimo, nepodařilo se mu trefit ani ty nejzákladnější mezníky.

telt

Znala jsem toho člověka dlouho, párkrát jsme se viděli, ale ani jednou mi nebyl sympatický. Pak odjel do Bratislavy, kde si udělal víkendový kurz věštění tarotu a nechal se zaměstnat ve slovenské obdobě televizního programu Volejte věštce, který běží v pozdních hodinách u nás.

Velmi brzo se vrátil zpátky do Prahy a z nějakého důvodu se se mnou chtěl sejít a předvést mi, jak skvělý věštec se z něj během dvou měsíců stal.

Víte, já jsem člověk přirozeně skeptický. Nechci zatracovat věštce ani léčitele. Několika z nich patří má úcta. Tomáš to nebyl. Protože kromě podomních prodejců a televizních věštců nemám ráda ani rychlokvašky. Nemám ráda, když někdo po dvou dnech studia vysoké školy „sežral všechnu moudrost světa“ a nemám ráda ani to, když se někdo pár dnů po absolvování rychlokurzu pasuje do role odborníka.

S Tomášem jsem si ale schůzku domluvila s tím, že pokud mi řekne, co se v mém životě odehrálo za poslední rok (a bylo toho fakt dost), budu věřit i tomu, že je stejně dobrý i ve věštění budoucnosti. Už před schůzkou jsem zaznamenala jemné náznaky vyzvídání. Na otázky typu: „Pořád pracuješ v Ženě-in? Jak ses vůbec měla? A doma dobrý?“ jsem odpovídala jednoduše: „Vyčti si to z karet.“

Sešli jsme se za pár dnů. Přinesl mi jakýsi béčkový časopis kvality jako Strážná věž se svojí fotkou na titulní stránce a nadpisem „Výklad od Tomáše je neuvěřitelně přesný!“

Začali jsme s výkladem bez zbytečných řečí. Rozhodla jsem se být vůči němu zlá a využít poznatků, které jsem získala při tvorbě reportáže Necháme se ošálit? Velmi snadno! Neunikl mi ani náznak souhlasu či nesouhlasu s tím, co říká. Zarytě jsem mlčela a nechala ho podusit ve vlastní šťávě. Viděla jsem, jak po několika větách tápe.

Pak se zkusil zeptat na rovinu. „Tys změnila práci? Vidím tu nějaké změny v profesním životě.“ Odpověděla jsem otázkou: „A co ještě tam o mojí práci vidíš?“ „Nó, že máš teď nějakej lepší flek.“

Po chvíli jsem se rozhodla být ještě zlejší a naznačit souhlas tam, kde byl úplně mimo. „Máš nový vztah, ale nežijete spolu. Jeden z vás musí za druhým dojíždět,“ řekl, ale znělo to napůl jako otázka. Lehce jsem přikývla. Viděl, že souhlasím, a posléze odrecitoval půl červené knihovny, aniž by tušil, že už i první věta byla daleko od pravdy.

Nechala jsem ho mluvit a pak jsem se s ním rozloučila. „Díky moc za výklad. Byl jsi sice úplně mimo, ale dobře jsem se bavila. Tak zas někdy příště.“

Už se neozval.