Pavlína celý život toužila po dítěti, které se jí nikdy nepovedlo ani počít, protože jí zjistili neplodnost. Tak jako většina žen, se hroutila, smutnila, brečela a dlouho trvalo, než se s tím dokázala smířit alespoň do určité míry. Přemýšlela nad adopcí, ale necítila se na to, tak se rozhodla, že si alespoň koupí psa – čivavu Lízu. „Pamatuju si, když jsem se na ní jela poprvé podívat. Byla úplně malinká a okamžitě jsem se do ní zamilovala. Tehdejší přítel mi ji koupil, protože chápal mé rozmrzení z nemožnosti mít děti.”

obrazek.jpg
Foto: Shutterstock

„Přítele už nemám, protože to nedokázal překousnout, děti chtěl a já jsem to z části i chápala. Bolelo to, ale tenkrát jsem už měla vybudovanou jistou závislost na mé Líze a o nic víc mi nešlo. Opravdu i podle psychologa šlo o náhradu mého vysněného miminka. Zkrátka to tak je.”

„Líza měla život jako psí královna, jezdila se mnou na všechny dovolené, hodovaly jsme spolu, koukaly na filmy a měly pěkný život. Občas mi ale Lízu pohlídala mamka, protože nešlo ve 100 % času být jenom spolu. Jednodenní hlídání jsme zvládly všechny, takže byla máma jediný člověk, na kterého byla trochu zvyklá,” vypráví Pavlína.

„Před nějakou dobou jsem dostala příležitost odletět na dva měsíce do Brazílie. Byla to napůl pracovní a napůl soukromá cesta. I když jsem váhala kvůli Líze, nakonec jsem to vzala, protože jsem nikdy tak daleko nebyla a zase člověk nemůže být stále jen doma. Mamka mi slíbila, že se o Lízu postará. Přece jen už je v důchodu a času má dost, Líza tedy nebude nikde sama.”

„Cestu jsem si neuvěřitelně užila, bylo to největší odreagování a dobrodružství, které jsem kdy zažila. Dokonce jsem na sebe byla pyšná, že jsem dokázala opustit Lízu a užít si něco úplně sama. Po návratu ale moje nadšení vyprchalo a nálada padla na bod mrazu. Nastala panika a záchvat breku, vzteku a smutku. Proč? Máma mi po příjezdu z letiště oznámila, že Líza se ztratila, když jsem tu nebyla a našli ji mrtvou, srazilo ji auto, prý utekla. Neumíte si představit, co se ve mně v tu chvíli odehrálo. Chtělo se mi omdlít, ta představa, že můj milovaný pejsek už nežije, byla hrozná. Začala jsem být hysterická a mámu chtěla skoro zabít (v nadsázce samozřejmě). Okamžitě jsem začala litovat toho, že jsem někam jela a můj následující měsíc byl plný truchlení a pocitu, jako by vám umřel ten nejbližší člověk. Musela jsem pochopit, že se takové věci mohou stát a že to tak asi mělo být. Vlastně mi nic jiného nezbylo. Udělala jsem jí malý pohřeb a smiřuju se s tím, že se má v nebíčku dobře a nic jí nechybí.”

„Možná je to nečekané, ale už mám vedle sebe nového miláčka. Mamka mi řekla, že je to nejlepší, co se dá udělat. Pořídit si nového pejska. Je boží a už nikdy se od něj nehnu, žádné hlídání,” zakončuje Pavlína se psem na klíně. Pojmenovala ho Ari.

Zdroj: respondentka Pavlína

Čtěte také: