Nech to ležet, jinak se zabiju!

Melancholický, sebedestruktivní, se sklonem k depresivním stavům. To je Tomášův baťůžek lékařských termínů, se kterými, ač má na futru již mnoho pokusů, jak se sprovodit ze světa, stále žije.

Působí sympaticky a o svém životním údělu, lze-li to tak nazvat, hovoří dnes, ve svých dvaatřiceti letech, s humorem.

Jeho schopnost sebereflexe je podle mého do jisté míry i klíčem k tomu, že se již dva roky nepokusil pižlat si žíly kapesním nožíkem a nikde se nedrápe po vzrostlých akátech s kravatou kolem krku.

Pro tuhle bych se i nezabil!

„Lucie byla drobounká dívenka a já na ní mohl nechat oči. Seděla tam odevzdaně se svojí maminkou, která se tvářila hodně nešťastně. Odešla na toaletu a já si na ni na chodbičce počkal,“ vypravuje pan Tomáš u kávy, kterou jsme si dali na Náměstí Míru, kde jsme se k rozhovoru sešli.

„Chtěl jsem ji nějak oslovit, seznámit se,“ pokračuje Tomáš.

„Co Tě trápí, povídám jí, protože když je někdo u cvokaře, zřejmě ho něco trápí.“

„Já,“ odpověděla a věnovala mi nádherný úsměv.

 „Pro takovou holku bych se i zabil, napadlo mě, ale hned jsem si musel s posměškem přiznat, že to by nebyla žádná oběť, protože to dělám kvůli kravinám. Ne, pomyslel jsem si, pro tuhle holku bych se možná nezabíjel, to mi přišlo údernější.

Dlouhé minuty jsme si pak vyprávěli v čekárně, než šla na řadu. Dozvěděl jsem se, proč ji tam maminka přivedla. Připadalo mi to úsměvné. Navíc byla vtipná, doopravdy vtipná.

Když vyšla z ordinace, zavolal si lékař její matku, a tak jsme zůstali sami. Vyndala z kapsy propisovačku a vítězoslavně mi ji ukázala.

„Kořist?“ otázal jsem se.

„Já musela,“ povídá.

„Ty bláho, ty jsi kleptomanka,“ povídám jí.

„Máma si to myslí a ten doktor to teď asi už ví,“ přiznala.

„Bych se asi zabil,“ říkám.

„Bys nikoho nepřekvapil,“ zasmečovala.

Když to nevrátíš, tak se zabiju!

„Chodili jsme spolu rok a půl, než jsme se vzali. Já míval šílený depky a ona se vracela domů s plnou taškou věcí, co nebyly její,“ vypráví dál Tomáš.

„Já bral Lexaurin, ona chodila na sezení. Často jsme si dělali legraci sami ze sebe. Často docházelo k situacím, které si skutečně nevymyslíte,“ pokračuje.

Její rodiče se svatbou souhlasili. Lucie nedokončila ani učiliště. Vyhodili ji. Hádejte, za co. Brali se na Libeňském zámečku. Ten den byla sobota.

„Pamatuji si to jako dneska, protože jsem se o pár hodin později po pás ve Vltavě chtěl utopit. Lucie totiž neudržela na uzdě svou vášeň ani v den naší svatby. Švihla kameru svému strýci. Ten zoufale běhal od jednoho k druhému. Nechápu, že ho nenapadlo, kdo to byl. Nebo možná napadlo, ale neřekl to. Lucčini rodiče seděli jako zařezaní. Odtáhl jsem ji na záchod,“ vzpomíná Tomáš.

„Vrať to,“ povídám jí. „Vrať to, jinak půjdu a zabiju se! Budeš v ten samej den vdova jako novomanželka!“ Já bych to udělal, já nevyhrožoval.

Byl jsem z toho zdrcený a bylo mi trapně. Slíbila, že mu ji dá. Nenápadně. Ale neudělala to. A tak jsem se šel utopit,“ vzpomíná.

„Tomáši, hele, já tam jdu, jdu mu ji dát,“ volala na mě o pár minut později ze břehu a mávala kamerou. Byl jsem po pás ve vodě.

„Dobře, ale nevylezu, dokud ji nebude mít zpátky!“ Tehdy mu tu kameru opravdu dala. Dokonce mu ji nepodstrčila, ale vrátila se slovy, že ani neví, proč ji vzala, což byla pravda,“ shrnul celý příběh s úsměvem.

Sedm let, šest pokusů

Když počítáme Tomášovu svatební koupel, za sedm let trvání vztahu s Lucií se pokusil o sebevraždu šestkrát. Luciina terapie byla do jisté míry úspěšná.

„Lucka se dostala do fáze, kdy dokázala regulovat svoji úchylku do té míry, že pokaždé, když ji to popadlo, opustila místo, kde byla, a v duchu si zpívala nebo odříkávala něco, co se rýmovalo. Naučili ji to na sezení. Odvedla tím pozornost od sebe sama a hlavně od té věci, na kterou měla chuť. Fungovalo to, až na pár drobností, jako jsou právě ty propisovačky. O nejvíc asi přišly pošťačky a různé úřednice,“ vzpomíná Tomáš.

„Pak jednou sekla u vietnamského stánku patery sluneční brýle a její největší kořist byla přenosná dopravní značka, kterou bych jí ovšem odpustil. Zemřela jí tehdy babička a ona jela z pohřbu. Lucie krade hlavně, když je rozrušená,“ vysvětluje Tomáš.

Když to celé shrneme, bylo soužití Lucie, která trpí slabší formou kleptomanie, a Tomáše, který má sklony k sebevražedným depresím, skutečně nevídaně zajímavý model a hned tak každý to tak akční nemá.

Když Lucka otěhotněla, dostal jsem splín a předávkoval se Lexauriny. Omylem.

Když samovolně potratila, pořezal jsem se. Záměrně.

Když jsme se poprvé dohodli na rozvodu, chtěl jsem se upít k smrti, což se mi skoro povedlo. V nemocnici ukradla ten den sedmdesát kelímků na sodovku. Vrátila se.

Když mě vyhodili z práce, pro nadbytečnost, chtěl jsem skočit z Nuseláku, ale sundali mě dřív, než se mi povedlo přelézt to pletivo. Navíc jsem si o něj rozřízl ruku, což nebylo v plánu. Možná bych to vzdal i sám.

Nemám to pro koho neudělat

Tolik těžko uvěřitelný životní příběh muže, který jen dílem shod různých náhod stále žije, a ženy, která se možná byť nepřímo zasloužila o několik jeho záchran.

Tak si to vysvětluji, protože jak sám během rozhovoru Tomáš několikrát poznamenal, vedle ní neměl na deprese tolik času.

Důvodem jejich rozvodu nebyl Lucčin psychický problém, ani Tomášovy stavy. Šlo o běžné vyprchání lásky a obvyklé neshody, jako je tomu u mnoha normálních dvojic.

„Naposledy jsem to chtěl skončit před dvěma roky, když mi řekli, že musím na operaci s hydrokýlou. Byl jsem přesvědčen, že mám rakovinu, a chtěl jsem se otrávit prášky, ale vzal jsem si antibiotika. Bylo mi jen strašně zle, navíc jsem byl už v nemocnici, takže to nevyšlo.

Rakovinu nemám a zvětšení, které jsem pozoroval v místech mých genitálií, doopravdy nebyl nádor,“ vysvětlil Tomáš svůj poslední pokus...

Je zvláštní, že po skutečném rozvodu s Lucií se Tomáš o sebevraždu nepokusil.

„Ne, že bych na to nemyslel minimálně jednou denně, ale náš vztah byl hodně narušený, a tak jsem to nevnímal jako impuls,“ vysvětlil.

„Deprese mám stále. Není to opravdu nic příjemného. Myslím, že můj stav je současně horší než Lucčin, protože ona má teď jiného partnera, ale já jsem si náhradu ještě nenašel. Chápu to, není to se mnou snadné,“ přiznává.

„Jsou dny a někdy i týdny, kdy nejsem schopen vyjít ani z domu. Třeba i brečim a říkám si, že můj život nemá vlastně žádnou cenu. Nemám pro koho, zůstat tady. Nemám děti…

Mám ale inzerát na seznamce a stále doufám, že někdo, třeba i s nějakým psychickým problémem, se pro mě najde a zase si budeme moci vzájemně pomáhat. Chtěl bych dívku, jakou je Lucie. Třeba se někdy vrátí...

I když, možná bych ji už ani nechtěl,“ řekl Tomáš závěrem.

Inu, i tohle je život.

Co byste poradili Tomášovi?