Je to už celkem dávno, tenkrát se blížilo zatmění slunce a naše bláznivá partička dobrodruhů se rozhodla, že to si nemůžeme nechat ujít. Sbalili jsme batohy, vyměnili koruny tenkrát ještě za marky a vyrazili do Alp – konkrétněji do oblasti zvané Wettersteingebirge.

Jak příhodný je název této relativně suché části Alp jsme se měli dozvědět třetího dne putování. Stoupali jsme po kamenité pláni, připomínající rozpraskané dno gigantického jezera, k jakémusi průsmyku, když se nám za zády začaly kupit povážlivě temné bouřkové mraky.

 

 

Bylo nám jasné, že zůstat na holé kamenité planině nebude ten nejrozumnější nápad. Pokusili jsme se tedy zrychlit. V oblasti rozryté propastmi zvícími několik desítek metrů do hloubky a často více než metr do šíře to ovšem nebylo snadné. S dvaceti a více kilogramy na zádech už vůbec ne.

Nesli jsme s sebou tenkrát dost vody – ve vyšších oblastech Wettersteingebirge není opravdu snadné narazit na nějaký ten pramínek nebo říčku – dospěli jsme však k závěru, že již brzy jejím nedostatkem trpět nebudeme, a tak jsme lahve vylili. Ulehčilo se nám, ale ne příliš. Sprintovali jsme doslova na křídlech bouře – jako by nás černočerná masa mraků, protkávaná zubatými zášlehy blesků, tlačila před sebou.

Začalo drobně mrholit. Šedý kámen se změnil v nepříjemnou skluzavku a chřtány propastí vypadaly ještě o něco lačněji. Bylo nám jasné, že o moc dál už nedojdeme. Navíc na krajinu padlo pochmurné šero a viditelnost se zhoršila. Zoufale jsem se rozhlíželi alespoň po nějakém tom převisu nebo větším kameni. Jedinou naději nám však skýtalo nedaleké horské sedlo – rovnější plošinka mezi dvěma vrcholy. Zamířili jsme k ní.

Na nevelký plácek porostlý zelenou travou jsme dorazili na poslední chvíli. Během několika minut jsme postavili stany a zmizeli i s věcmi v jejich útrobách. A pak na nás udeřila sevřená pěst bouře, která si pro svůj průchod nad hřebeny hor vybrala právě „náš“ průsmyk.

Nejdřív se přihnala vichřice. Stany se položily na placato. Zalehla jsem kamarádku, která se v záchvatu paniky pokusila vylézt ven. Kamarád podepřel konstrukci předloktími, abychom mohli alespoň dýchat. Připomínal v tu chvíli Titána držícího nebe. A pak nám to nebe spadlo na hlavu.

Jestli na vás někdy někdo vylil kýbl vody tak z prvního patra, nebo jste stála před vodním dělem, víte, jakou sílu dovede proud vody mít. Tenhle padal nepřetržitě asi pět minut – souvislý vodopád. Pak všechno ztichlo. Vydechli jsme si. Předčasně.

Další pohroma se přihnala s ohlušujícím zahřměním, ze kterého se mi málem vydrolily zuby. Kamarádka nadskočila i se mnou a začala ječet. Kroupy velikosti holubích vajec nás doslova přibily k zemi. Zášlehy blesků změnily svět ve zběsilou hru jasného světla a pokřivených stínů. Kamarád držel stan, já kamarádku a všichni jsme doufali...

A pak to najednou přešlo. Jako když utne. Bouře si ještě několikrát vztekle odfrkla a odvalila se po úbočí někam jinam. Otřeseně jsme vystrčili nosy ze stanů. Kolem nás se válelo několik centimetrů ledového nadělení...

Konečné oběti bouře nebyly vlastně nijak strašlivé. Látka stanů nápor vydržela, byli jsme sice napůl slepí a hluší, ale v celku jen lehce navlhlí a kamarád měl předloktí celá fialová následkem ledové kanonády.

Zůstali jsme v průsmyku přes noc. A druhého dne si vychutnali úžasné zatmění slunce.

Jaké nejšílenější počasí jste zažila?
Byla to bouřka, nebo naopak vražedné vedro?
Viděla jste hurikán? Nebo uvízla ve sněhové vánici?
Byla jste na poušti v písečné bouři?
Nebo Vám stačilo krupobití v Čechách?
Promokla jste na kost cestou na nákup?
A jak jste to všechno přežila?

Napište mi o svých zážitcích se šíleným počasím na redakce@zena-in.cz! Můžete poslat i fotky! Nejlepší příspěvek odměním!

Reklama