Šli jsme na pohřeb.
V první řadě seděl vdovec a k němu se jako ptáčátka tiskly jeho děti. Otec se kousal do rtů, aby neplakal. Nechtěl, aby děti viděly, jak moc trpí.
Večer děti uložil a potom teprve se rozplakal.
Plakal na manželčině polštáři, který ještě měl její vůni, a bylo mu hrozně.
Najednou pocítil dotek jako motýlích křídel – zvedl hlavu – u postele stály jeho děti.
Plakaly, objímaly ho a něco jeden přes druhého říkaly.
Když se všichni vyplakali, konečně se dozvěděl, co mu vlastně říkaly.
Myslely si, že mámu neměl rád, protože na pohřbu neplakal. 
A tak si uvědomil, že před svými se člověk nemá stydět ani za slabost, ani za slzy.
Nebo jste jiného mínění?
TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY
Nový komentář
Komentáře
Ijka: ja se to dozvedela - prisla jsem o holcicku, ale nevidela jsem ji. A doma jsem mela dva kluky
Dodnes je mi to lito
kubikm: mam na cely zovot dost, kdyz jsem videla na pitevne mrtve narozene miminko.
A jeste tak videt sve vlastni
Mě se kdysi narodilo mrtvé dítě a dobře si pamatuji,jak jsem o tom vůbec nechtěla nic vědět,ani co to bylo,jestli holka nebo kluk.A když pak za mnou přišli vypisovat nějaké papíry,bylo to pro mně velmi traumatizující.Vzpamatovávala jsem se několik let.
kubikm:
nevim 
Koukat na sve vlastni mrtve dite a mit ho pak cely zivot mrtve pred ocima 
Matka ma dost starosti se sebou, s hormonalnimi zmenami po porodu, s tim, ze prisla o dite ... Nevim, no ...
Galadriel: me to zpočátku přišlo taky divné, ale prostě ukazovali ty rodiny a říkali, jak jim to pomohlo se s tím vyrovnat - že prostě se mohli rozloučit...nakonec mi přišlo, že by někomu to opravdu mohlo pomoci, takové to duševní vyrovnání
tam taky každý nejde, ale existuje tato možnost
Kubi, to je strasne smutne, nevim ale jak v realu..., moje sestra prisla o prvorozenou holcicku, ta zemrela za par dni po porodu, ja musela za ni vyrizovat papiry a umrtni list, protoze ona toho proste nebyla schopna, vubec si ji neumim predstavit v te druhe variante.
kubikm:huš
už dost smutnění
viděla jsem nádherný film, dokument, jak v anglii řeší situaci, kdy dítě zemře při porodu či po porodu...
tedy, kdo o to má zájem
v nemocnici mají zařízený byt, kde se sejde rodina - rodiče, sourozenci + prarodiče, dítě si sami obléknou a rozloučí se s ním
odborníci říkají, že zvláště pro ženu je to velmi důležité, vždyť s tím človíčkem žila 9 měsíců a najednou má ruce prázdné
co si o tom myslíte?
vite holky muj manzel jemu zemrel tatinek kdyz mu bylo sest let..... mel rakovinu nadledvinek.. tatu zazil jen ve spitale a ma na nej malo skoro zadne vzpominky.. kdyz zemrel tak nebyly na pohrbu.... muj manzel a jeho dve segry nevim ale myslim si ze je to chyba.. jak pise vivian.. dulezite je to rozlouceni pohreb je pro me symbolika rozlouceni s nekym koho clovek miluje..... a miloval. Mam i pocit ze v rodine meho muze se tohle potlacovalo, slzy, plac, smutek, trapeni.. maminka chtela byt silna a mylsim ze tim ublizila moc svym detem..... neumi se vyjadrit, otevrit, jsou skryti, clovek u nich nevi na cem je.... je to velka chyba. Muj manzel plakal nad svym tatou po moc letech kdyz jsem se o nem spolu bavily a pak tak strasne plakal..... holky ja ho ani nemohla uklidnit......ale pak mi rikal ze mu to pomohlo
aninas:
Já si taky myslím, že i dítě by mělo mít právo se zúčastnit pohřbu a rozloučit se s člověkem, kterého mělo rádo, tedy pokud je to babička nebo děda, s kterými se běžně stýkalo. Asi nemá smysl ho tahat na pohřeb tetičky z desátýho kolena, kterou vidělo jednou v životě, když bylo ještě v kočárku.
Smrt je součást života a i dítěti by se mělo vhodnou formou vysvětlit, že "dědeček už byl starý a nemocný a že odešel do nebíčka a už se nikdy nevrátí, a že se s ním teď půjdeme naposledy rozloučit". Dítě má právo to vědět a mělo by dostat šanci se s tím vyrovnat po svém. Smrt je přirozenou součástí života a není důvod, proč to před dětmi tajit. Dítě se s tím vyrovná, někdy i líp než my. Děti nejsou ještě zatíženy předsudky a společenskými klišé.
Podle mě je nesmysl o smrti před dětmi mlčet a odbýt ho tím, že babička "odešla" a zbytek se snažit zatajit. Co si o tom má malý dítě myslet? Kam odešla? Proč odešla? To už mě nemá ráda? Vrátí se? Kdy?
Dítěti je potřeba to úměrně věku vysvětlit.
Je vedecky dokazano [nemam ale po ruce odbornou literaturu], ze plac zbavuje organizmus skodlivin, stresu a napeti. Muzi maji spatne zakodovano, ze "chlapi nebreci". Tenhle nespravny pristup vede u muzu k vetsi mire k infarktum, mozkovo-cevnim prihodam, vredum.
Muzi by se jednoznacne meli naucit brecet. Samozrejme ne kvuli kazde pitomosti, ale meli by se naucit uvolnovat emoce prubezne a ne je hromadit a stydet se za slzy, jako projev slabosti
jinak jsou i slzy bezmoci...právě nám volali sousedi, že nám v Suchdole vymlátili okno na chatě, vykradli a okoli rozdupali...nejsme v tom sami, je to 16 chat....před lety nám to zničilo letadlo, teď zloději... bezmoc
*daisy*:
taky si to myslím
Zabina: ja si myslim, ze deti by mely mit pravo jit na pohreb (asi je to o veku, maly sviste bych nebrala, by nechapalo, proc vsichni placou a o co jde
) ale u trosku starsich deti, ktere uz maji trosku rozumu.. Je to fakt o louceni, o prijeti faktu, ze deda/babi neni, umrel. Smrt JE a zustane soucasti zivota. A pohreb je soucasti jejiho prijeti... 
Uf...
takovej krásnej den
… ještě před chvilkou se mi chtělo létat....pak si já blbec přečtu tady tento článek a bulím jako želva
...tohle je šíleně smutné
.
.
Kdysi jsem své slzy zadržovala a málo kdy brečela před někým.Vždy až o samotě. Jako dítě jsem se schovávala na stromě,jako opice…teprve až v koruně našeho kaštanu jsem dala průchod svým emocím.Považovala jsem pláč za slabost a v „určitých“ situacích i dnes se ovládám. Ale většinou již dávám svým emocím volný průchod
Jitko, Saturninko, to je strašný
.
Že já tu vůbec lezla, to je ale smutná stránka.
Když jde o slzy, tak nejraději brečím smíchy, jinak ne, protože když mám důvod brečet, tak to pak mám oči napuchlé, v duši mrtvo a žádnou chuť do života.
pardon, hysterka...nějak mi to ujelo :-)
asi jsem šílená histerka, ale když tragicky zahynul syn naší velmi blízké známé, byla jsem na pohřbu strašně histerická...nedalo se to ale zastavit, ten kluk byl jen o rok mladší než já a byl mi blízký asi jako bráška...je to hrozný..
je to se mnou hrozné. Ani pohádat se neumím, protože hned bulím. A to jsem nikdy taková nebyla, až poté, co jsem ve dvou letech po sobě ztratila kamaráda, babičku a dědu...od té doby jsem s nervama v háji...
Slzy se snažím skrývat a to z jednoho jediného důvodu. Stačí mi, když mi někdo něco šptného vyčte a už natahuju
Libča:
máš pravdu...slzám se nemá bránit, odplavují z těla škodliviny a uvolňují
Dr. Matějček říkal, že to nejhorší, co maminka může dítěti říct je - nebreč
má ho vzít do náruče a říct, jen si poplakej....
asi tím nemyslel slzy vzteku...
Slzy urcite nepovazuju za slabost,ale sama mam dost problem dat jim pruchod pred lidma a to i doma.Pred mesicem mi umrela babicka na rakovinu.Chodila jsem za ni celou dobu co byla v nemocnici a videla jsem,jak se pomalu ztraci a trpi.Strasne se mi chtelo nad ni brecet,ale vzdycky jsem to ustala.Brecela jsem si az doma o samote.Nejde mi to ani pred partnerem a asi je to chyba,pak se ty emoce hromadi a me treba boli zaludek.Pravda je,ze na pohrbu to neslo udrzet a bylo to,jako kdyz spustite stavidla..