Bydlím již skoro čtyři roky s mým přítelem v malém bytečku na okraji Prahy. Nájem je dost drahý, nebudu psát kolik platíme, ale napíšu Vám o tom jakého nájemníka jsem si přivedla. Za něj nájem neplatím, ale je to moje malá společnice. Bohužel již druhá, ta první mi zemřela.

Jelikož pocházím z vesnice, kde jsem celou dobu byla v kontaktu se zvířaty, ať velkými či malými, chtěla jsem mít i tady někoho- a teď se nesmějte -komu se můžu vypovídat, vybrečet a taky někoho kdo to nikde nepoví.
Původně jsem chtěla pejska, ale když jsem viděla a někdy taky slyšela a slyším ty chudáky co celý den prokňučí, protože jsou sami doma, tak Vám řeknu, že mě přešla chuť. Chvíli jsem sice koketovala s myšlenkou, že si nějakého pořídím, hlavně kvůli bezpečnosti. Moje drahá polovička totiž chodí na noční směny, takže jsem většinu dne a večera doma sama. I když máme u hlavních vchodových dveří napsáno zamykejte dveře, děláte to pro svoje vlastní bezpečí, tak se stejně nezamyká nebo se nechávají i otevřené dveře.
Jenže když já bych chtěla psa, tak bych chtěla čistokrevnou rasu a nechtěla bych asi žádného malého pejska což jistě nebude levné. Přemýšlela jsem o rotvajlerovi nebo nějakém plemenu, které když zaštěká, tak aby se ho cizí lidé báli. I v našem panelovém domě se totiž objevují nezvaní návštěvníci v podobě různých podomních prodavačů, jehovistů a různých jiných nábožensky založených organizací, kteří jsou schopni se Vám neohroženě vetřít do bytu a neví kdy je vhodné odejít.
Popůjčovala jsem si po známých knížky a ptala se panelákových pejskařů co a jak. Zjistila jsem, že v našem domě je něco přes 170 obytných jednotek a z toho má nejméně polovina psy. A přiznám se, že když mi řekli co je s pejsky v bytech všechno za starosti, už se mi do toho moc nechtělo.
Navíc momentálně jsem bez práce a zatím čas mám, ale co až půjdu do práce? A můj miláček mi s ledovým klidem sdělil, že pokud si psa pořídím, že se o něj starat nebude. To by mi ani až tak nevadilo, ale největším odstrašujícím příkladem pro mě byla moje kamarádka, která si pořídila pejska z útulku. Taky chtěla kamaráda, jenže pak otěhotněla. V době těhotenství s ním chodila na procházky, které stejně potřebovala. Jenže když se narodil malý, zjistila, že je na pejsky zřejmě alergický.Chtěla ho dát tedy k rodičům kteří bydlí na vesnici. Bohužel, ale její rodiče mají už pejsky dva a ti si chrání svoje území a tu její nalezenkyni z útulku nechtějí mezi sebe přijmout. Takže teď stojí před problémem co s pejskem? Do útulku ho vrátit nechce a k rodičům dát nemůže. Zatím to řeší tak, že pes může jenom do chodby a na balkon. Malý zatím ještě neleze, ale co pak, až začne chodit? Neví si teď rady.
A tak jsem se zatím rozhodla pro potkana. Je to milé nenáročné zvířátko, které se dá snadno ochočit a pokud mu neublížíte nebo ho neohrozíte tak nekouše. Za tu dobu co potkana chovám mě kousl jen jednou a to když jsem se s ním tahala o misku s jídlem a více méně to bylo mojí vinou.
Někomu možná nebudou tato zvířátka vyhovovat pro svůj ocásek, ale i na ten se dá zvyknout. Je to vlastně takový křeček s ocáskem s tím rozdílem, že křečci koušou. Ta moje malá potvůrka se nechá nosit v kapse, v kleci má kolotoč, kde běhá jako splašená. Spí mi v klidu na klíně nebo skáče ze židli na židli, žere mi z ruky a taky si velmi dobře pamatuje co smí a nesmí. K jídlu dostává sušenou stravu přímo pro potkany, ale nepohrdne ani kostí z kuřete od oběda či kouskem zeleniny.
Miláček jí říká naše malá popelnice, protože ze všeho nejraději brousí a čmuchá kolem koše a sežere opravdu všechno co jí dáte. Jak jsem zjistila nejvíce jí chutná čerstvá petrželka co pěstuji za oknem do polévky. Jako podestýlka jí stačí hobliny, seno nebo kousky toaletního papíru. Když má hlad vezme do zubů svou misku a bouchá s ní o klec abychom si ji všimli.
Když jí dojde voda začne strkat do napáječky, čímž způsobí nesnesitelný randál oznamující, že není co pít. Ale, nebojte se to se stane opravdu jen výjimečně, já se o ní starám dobře. Na zapískání nebo zavolání hned přiběhne a dožaduje se své odměny například v podobě rozinky či oříšku.
Je to moje malá kamarádka které můžu říct všechno. Nebude se smát,nebude brečet ani mi nadávat. Nechá se podrbat i na hlavě. Neštěká, nejsou z ní chlupy všude po bytě, stačí ji pravidelně vyčistit klec, nakrmit a měnit vodu. Já jsem svůj problém s kamarádem vyřešila. Časem jí pořídím ještě kamarádku, aby nebyla sama. A možná někdy v budoucnu pokud se přestěhujeme do svého bytu nebo domečku a děti, které máme v plánu vyrostou, tak si pořídím pejska. No uvidíme zatím mám čas přemýšlet jestli toho Rotvajlera nebo Dogu?

TÉMATA:
DŮM A BYT