Mám panický strach z jízdy sebevědomých řidičů.
Tak například můj bratr. Jedeme po dvouproudé silnici, jednou s nejhorší pověstí ve statice nehodovosti v Česku. Na tachometru 140 km/h (nemluvím o povolené rychlosti 80), já blednu a prosím bratra, aby zpomalil.
A v tom to zase začne.
Bratr mě nejdříve nařkne ze srabáctví, pak připomene své excelentní řidičské umění a
300 000 najetých kilometrů, dále se urazí, že mu nevěřím, pak se srovná a láskyplně mi vysvětluje, že se nemám čeho bát.

Mluví o tom, jak předvídá, jak počítá s chybami ostatních, uvádí příklady, jak je lepší jet rychleji, přesvědčuje mě, že nehody způsobují právě tací, co jednou pomalu a překážejí těm rychlým a během tohoto proslovu jede dva metry za vozem před námi, na tachometru těch svých 140 a protože mě právě o něčem přesvědčuje, kouká více na mě než na cestu.

Bledá strachy se s ním netroufám hádat (mluvíme o tom kdykoliv spolu někam jedeme) a říkám, že má samozřejmě pravdu a že to všechno chápu a jediná chyba je v mojí nedokonalosti, a to konkrétně v tom, že se prostě i přes jeho superschopnosti neumím přestat bát.
A znovu žadoním, zda by tedy, i když má tu situaci pod tou kontrolou, nemohl přece jen jet pomaleji jen a jen kvůli tomu mému strachu. Bratr oponuje tím, že normálně by jel 160 km/h, že už kvůli tomu mému bezdůvodnému strachu jede těch 140 a že zase musím přistoupit na nějaký kompromis a nechtít, aby bylo všechno podle mě.

Přesto, že bych vzteky pukla – strachy se zcvrkla, zachovávám klid a říkám, že právě o ten kompromis mi jde a že já bych jela těch 80 a méně, on by jel těch 160, takže kompromis je na 120 a méně.
On na to, že pomalu ale jezdit neumí (!) a přináší další argumenty, tentokrát o jízdních vlastnostech svého vozu.
„Zabrzdím ti na jednom metru s tímhle autem!“ bije se v hruď.
„Koukni, kudy vede můj bezpečnostní pás, přes břicho a v břiše je moje dítě, co myslíš že se s ním na tom tvém jednom metru stane? Myslíš, že necítí jaký mám strach? Nemůžeš jet pomaleji s ohledem na to, že teď potřebuji být v klidu?“ rozhořčím se já.

Bratr mi tedy pás odepnul a poradil, ať se dívám z okna, že se nebudu tak bát. Nezpomalil. Zbytek cesty jsem dojela autobusem.

Je nutné dodat, že bratr je nadprůměrně inteligentní člověk s jinak skvělým charakterem. Napsala jsem zde právě o něm, ale mám ale spoustu dalších známých o kterých vím, že smýšlejí stejně. Jsou to lidé různého věku, inteligence i povahy.

Přemýšlím, proč je pro některé lidi rychlá, adrenalinová jízda tak důležitá, že jim stojí za to zkazit - v lepším případě - celé odpoledne hádkou o rychlosti, místo aby vzali ohled na to, že ne každý smýšlí stejně jako oni, že ne každému je taková jízda příjemná.

Nechápu to zbytečné riskování. Z čeho plyne ta jistota podobných řidičů?

Podle statistik zemře na českých silnicích každých 6,7 hodin člověk na následky autonehody. Každých 96 minut je někdo při nehodě těžce raněn. Příčinou více než poloviny těchto nehod je nepřiměřená rychlost a nesprávný způsob jízdy (hlavně předjíždění spěchajících borců). Ve zprávách je těžká nehoda vidět téměř každý den.

Takže – kde se bere ta jistota „mně se to stát nemůže, já jsem super řidič“?
Nemyslela si to snad většina těch převážně mladých lidí, jejichž pomníčky kvetou při silnicích?  

       
Reklama