Otevřeli jste dnes téma „tchýně“, na které koluje spousta vtipů, narážek, někdy i ne právě slušných. Musím se ale tchýní zastat, protože ne vždy to jsou takové čarodějnice, jak si je vykreslujeme. Alespoň moje tchýně taková není.

Když jsem se před několika lety vdávala, měla jsem ze soužití s novou rodinou strach. Netušila jsem, jaké budou naše vztahy. Přitom to pro mě bylo hodně důležité, protože k vlastním rodičům to mám nyní poměrně daleko a není možné si jen tak odskočit „postěžovat si“.

Moje tchýně je už dvacet let vdova. Vdávala se po třicítce, s manželem měla dvě děti. Když tomu staršímu (mému manželovi) bylo 9 let, manžel zemřel. Zůstala sama a děti vychovala podle mého názoru nejlépe jak uměla, jsou to skvělí lidé. Starala se ještě o sestru, která bohužel měla podobný osud jako ona – zemřela jí desetiletá dcera, za několik měsíců i manžel, protože jiné děti neměla, zůstala sama a hodně závislá na sestře.

Moje tchyně je mi opravdu druhou maminkou. Je div, že díky tomu co prožila nezahořkla. Vycházíme spolu velmi dobře, mohu se na ni ve všem spolehnout, pomáhá nám kde může. Nemáme zatím děti, ale myslím si, že jednou to bude ta nejlepší babička. Někdy má samozřejmě názory, se kterými nesouhlasím, ale tak to je i u vlastních rodičů. Pohádat se mohu i s vlastní maminkou.

Myslím, že mám v životě notnou dávku štěstí, jsem ráda, že moje „nová“ rodina je jako ta vlastní.