Milá redakce,
nemám sice dnes bohužel zpracovanou  žádnou humornou příhodu s dětmi, nemám dnes bohužel čas ji napsat, ale nabízím Vám něco jiného, bohužel tematikou aktuální tuším již minulý týden. Tak kdyby se Vám to třeba zdálo uveřejnitelné někdy jindy, nebo tak...:-) Je to asi dost dlouhý, ale....
Napsat jsem to musela jako terapii (abych se z toho šoku vzpamatovala), ale čekala jsem na kamarádovu korekturu, protože jsem mizerná spisovatelka. :-)
Zdraví Anai

 

Dožijete-li se padesáti let, očekává se od vás, kromě toho, že už konečně zmoudříte, také že uspořádáte patřičnou oslavu. A pokud mezi svými přáteli máte firmu jako já, totiž že jsem nejen absolventkou hotelové školy, ale v zařízeních veřejného stravování pěkně rozmazlená, ke všem kiksům naprosto nelítostná, a naopak s rozkoší vychutnávající si dokonalý servis v pro oči lahodícím prostředí poskytovaný skutečnými profesionály, je zřejmé, že od Vaší oslavy si budou slibovat něco značně nadstandardního.

 

Vědoma si této skutečnosti, pojala jsem přípravu celé akce opravdu zodpovědně. Při výběru místa jsem nespoléhala na cizí doporučení, ale na vlastní zkušenost. Zvítězil podnik, který nejen že na vizitce nabízí bankety a oslavy, ale kde jsem štamgast, kam skoro každé pondělí po cvičení chodím s kamarádkou na dvojku červeného, občas se známými na večeři a kde jsem osobně už objednávala a absolvovala oslavu sestřiných čtyřicátin.

 

Při objednávání hostiny jsem kladla důraz na slavnostní výzdobu stolu, nezapomněla jsem zdůraznit, že hosté budou solventní, navíc z oboru, že „kšeft bude fakt dobrej“ a že mi záleží na „nóbl“ provedení kvůli babičce... Trvala jsem na verandě, která je vzdušná, a já tušila, že by v onen den mohlo být vedro.

 

Přiznám se, že vzhledem ke zmíněnému a perfektně provedenému sestřinu narozeninovému rautu pro zhruba stejný počet lidí, jsem dokonce tajně očekávala i nějakou drobnou pozornost, vtipnost, narážku na mé kulatiny, zkrátka trochu invence.

 

Ze všech mých očekávání se splnilo pouze to vedro.

 

Sraz hostů měl být kolem půl páté. Přítel parkuje auto, já sama vcházím na verandu. Šok!  Žádná tabule, žádné ubrusy, prostě NIC! Sem tam u stolků sedí nějací cizí lidé a mezi tím zcela šokováni postávají syn, bratr a jejich přítelkyně. Přišli o trochu dříve. Dostávám hysterický záchvat. Personál se ušklíbá a hlásí, že o banketu nic nevěděl, že byl nahlášen číšníkem z druhé směny pouze 2x šampus na přípitek a oříšky pro 14 lidí. Hroutím se. Přichází víc než devadesátiletá babička se slavnostním a požitky čekávajícím výrazem ve tváři (akcí žila v domově důchodců měsíc) podpírána rodiči. Pláču a omlouvám se, řvu na personál. Přicházejí nic netušící vesele naladění další příbuzní. Personál konečně slibuje nápravu. Chvíli očekávám mimořádné výkony z jeho strany, ale posléze šokována hledím na 3 sražené stoly, pokryté pouze dvěma úmyslně zmačkanými "alá švédský stůl" naperony (to, co se dává ještě na ubrus ve vedlejší místnosti, kde bývá obvykle vzorně prostřeno). Na můj údiv reaguje servírka odseknutím, že se to prý "stejně zmačká".

 

K ledabyle rozhozeným talířkům s oříšky (příliš velkými na hrstičku), stojany na příbory a jednomu popelníku přidává servírka na stůl pár šampusek "každý pes jiná ves", které se na hrbolatém povrchu ubrusu povážlivě kolébají. Při pohledu na neutěšeně vyhlížející „tabuli“ chci utéct pryč. Nakonec usedám do vedlejšího boxu a kolabuju. Opatrně si přisedá na popud mého přítele mladší syn, který se snaží studovat psychologii a na námitku, že tohle není pro psychologa, ale psychiatra je přítelem utřen slovy: toho nemáme, tak se snaž! Uklidňuje mě opravdu profesionálně, škoda, že ho nevzali... 

 

Najednou přichází spásná myšlenka. Co když je to všechno hra, kterou na mě nastražili, a za chvíli se z jednoho z číšníků vyklube někdo z televize a všichni s hurónským smíchem ukážou na skrytou kameru. Vlastně by to byl náramný dárek, trocha té invence…

 

S kousíčkem čerstvě narozené naděje se vracím se k "tabuli". Počítám šampusky a ať počítám, jak počítám, vidím jich devět! Servírka s úšklebkem (co mě buzeruješ) přináší dalších 5 sklenic na červené víno.  Utrousím, že šampusek mám ve své mini domácnosti pro dvě osoby 12 a přitom neinzeruju,  že umím uspořádat oslavu.  Příbuzní mě nabádají k opatrnosti (prý nám už pak nedaj vůbec nic, když budu remcat), rovnají ubrusy, sklenice, uklidňují mě, usmívají se, dělají, že je vše v pořádku, evidentně mají strach o můj zdravotní stav. Ne, dělám si plané naděje, to nebude skrytá kamera…

 

Můj přítel a bratr - profesí číšník - se dobrovolně chopí dvou lahví šampusu, kupodivu připravených v kýblu s ledem, byť již dávno rozpuštěným a pokrytých látkovým ubrouskem. Očekávat iniciativu personálu by bylo nejen naivní, ale též nebezpečné - leckdo z nás by mohl přijít o oko. Připíjíme si,  příbuzní mi gratulují a předávají sice trošku křečovitě, leč srdečně dárky. Jsem herečka, tak předstírám a hraju, že jsem šťastná a klidná! Dokonce se mi to i daří,  na "ex" vypitá sklenice šampusu zabírá, začínám  se uklidňovat doopravdy a radovat se z dárečků. Nechávám kolovat fotku úžasného dortu s mou vlastní podobenkou, když mi bylo pět, který jsem den předem dostala doma od staršího syna a jeho snoubenky.  V té chvíli ovšem zjišťuji, že během naší nepozornosti do jednoho ze 2 prádných boxů usedají cizí lidé (chybí cedule "rezervace" před verandou), klid je pryč, třeštím zrak a teď už cítím místo zoufalství fyzickou agresivitu. Naštěstí servírka už se raději neobjevuje na verandě vůbec. Anebo…, naděje znovu ožila, že snad by ti dva byli přece jen od televize..?

 

Příbuzní vyhlížejí opozdilce - strýce lékaře – přece jen neslavím už třicátiny.... Láhve a sklenice jsou prázdné a všichni chtějí něco pít.  A tak se opět někteří chopí iniciativy: Přítel odebírá prázdné židle a jídelní lístky z vedlejších místností a přináší je na verandu, aby měli aspoň někteří kde sedět a možnost vybrat nějaký pokrm. Tetička lístky rozdává. Bratr, který si stejně nemá kam sednout (lavičku pro dva v čele zabral jeho obézní otec), vyndává z kapsičky košile lístečky a propisku  a začíná psát objednávky, s nimiž odchází k baru.  Když se vrátí, vydá instrukce, aby všichni pěkně po pořádku hlásili číslo vybraného jídla: poslušně plníme příkaz, s úlevou pozoruju, že to všechny docela i baví, smějí se, bratr předává objednávku do kuchyně a cestou přináší pití od baru.

 

Definitivně se uklidňuju smířená s realitou, ale stejně stále čekám skrytou kameru. Přichází lékař, jeho veselost kontrastuje se stále lehce napjatou atmosférou. Strýc sedá na krajíček lavice ke svému bratrovi a bedlivě mě pozoruje (asi mu tajně někdo něco pošeptal). Po 45 minutách přináší servírka první jídlo: pro babičku. Je studené. Po dalších 20 minutách přináší jídla dokonce dvě! Vyvolení chválí, ale bohužel předčasně. Zjišťují, že přílohy k nim dodané patří k jídlu nešťastníka, co ho dostává až téměř po půl hodince. A to mi „můj“ číšník slíbil, že klidně můžem objednávat každý něco jiného, že mají dva číšníky a půjde to rychle! Mám v sobě tři skleničky vína, takže už nekomentuju ani to, že dostávám jídlo jako poslední. Určitě za trest, hodně jsem zlobila a křičela na ubohou, číšničinou nepoznamenanou obsluhu! Můj oblíbený losos je odporně přesolený i pro přítele, kterému dávám ochutnat. Kdopak jim asi prozradil, že nesolím na rozdíl od něj skoro vůbec...? Nicméně jsem vyčerpaná, mám hlad... Všichni jsou po jídle, tetička už posbírala i prázdné talíře. Pozorují mě a tak dělám, že je vše OK, a sůl se snažím  neutralizovat dalšími skleničkami kupodivu kvalitního červeného vína. Sdělili mi, že mají na skladu jen 3 láhve – tak musím být rychlejší než ostatní! Všichni tvrdí, že jejich jídla byla dobrá, jen matka dostala přesoleného pstruha jen o trošku méně než já (asi na ni "kápli" podle podoby).  

 

Bratr a strýc mizí k baru pro další pití a protože se nevrací, rozhoduju se i já přidat k týmu obsluhujících. Barman, evidentně „na mol“, mi začíná opilecky strkat pod nos měsíc starou "rezervaci" svého kolegy z druhé směny a tvrdí, že on za nic nemůže a že prý je to jistě teď vše už naprosto super.

 

Oponuju mu, ale nehádám se, přijímám panáka bechera na usmířenou a vracím se na verandu. Za chvíli barman vráží k nám a nadšeně kříčí, že mu právě kolegyně sdělila, že patrně navštívil naše divadlo (pod vlivem nadšení z výše jmenovaného rautu jsem tady nechala dva volňásky) a že se mu představení hrozně moc líbilo. Pookřívám - oceňuju snahu "dostat mě"  - nicméně trvám na důkazu, že představení viděl. Exhibicionistický číšník předvádí výstup hlavní postavy ze hry a všichni se smějí.... číšník se ještě více předvádí, rozdává panáky „na sebe“ a slibuje dokonce striptýz!

 

Striptýz (dozvídám se, že původně objednaný mým bratrem) se sice nekoná, prý má barman tolik, tolik práce, a tak starší generace odchází, přítel odváží babičku do domova důchodců, a mě definitivně krachuje idea skryté kamery.

 

Všichni mě utěšují, že aspoň na tyhle narozeniny nikdy nezapomenu. A já, už smířená se stavem věci, najednou zjišťuji, že se bavíme. Bavíme se v tom úžasném skanzenu socialismu uprostřed kapitalistické konkurence pěti hospod různé cenové i stylové úrovně na každém rohu, ve skanzenu našeho mládí, ve skanzenu, kde si dokonalý servis v oči lahodícím prostředí poskytovaný skutečnými profesionály můžete představovat jen jako skryté překvapení za skrytou kamerou, ale kde tím pádem o to víc záleží na tom, s kým tam sedíte. Aranžmá, jaké bych nikdy nevymyslela. A dárek, který si sice neodnesu v dárkovém balení, ale který mi skutečně nedá na tyhle narozeniny nikdy zapomenout.

 

Taky proto, že jedna skrytá kamera tam přece jen byla. Měl ji s sebou můj bratr, a možná že jednou to bude úspěšné číslo na nějakém večírku nebo až ji budu s patřičným komentářem pouštět vnoučatům ....

 

 

1. srpna 2005

 

Milá Anai, ani nevím, co dodat. Jen se mi do hlavy tlačí páně Svěrákova píseň Není nutno, není nutno... nevím proč.

 

A abych nezapoměl, do další padesátky vše nej, nej, nej.

Reklama