Foto: Shutterstock

Pro ilustraci oné ošemetnosti tu máme smyšlený příběh s imaginárním Robertem, který se sice nezakládá na pravdě, ale podobnost se skutečnými situacemi je velmi nápadná. Dalo by se říci až do očí bijící.

Těla třicetiletého Roberta se jednoho dne zmocnila vesmírná civilizace z Marsu, aby splnila svou misi na planetě Zemi. Cílem je naštvat či rozesmutnit během jednoho dne co nejvíc lidí, respektive žen. A to bez použití fyzických útoků nebo jasných vulgarit a nadávek. Povolené jsou pouze otázky. Jednodušší úkol Robert ani dostat nemohl.

1. část mise: kolegyně

Už při odchodu z bytu se mu daří zaskočit kolem procházející pošťačku otázkami: Kdy se to narodí? A nejste na to už moc stará? To by samo o sobě nevadilo, kdyby žena v menopauze neměla jen pár kilo navíc, která se jí ke vší smůle nahromadila převážně v oblasti bříška.

Po příchodu do práce se Robert zastavuje v hloučku štěbetajících kolegyň a odjistí hned několik dalších ručních granátů po sobě. Jarky, která žije už deset let s přítelem na hromádce, se zeptá, kdy už si jí ten její konečně vezme. Což Jarku, která doma už rok marně nechává povalovat katalogy svatebních šatů v domnění, že už mu to musí konečně dojít, hluboce zasáhne.

Do živého tne i v případě pětatřicetileté Kláry. Ta sice vdaná je, ale zatím bezdětná. Ne však dobrovolně, což okolí neví a bezvýsledné roční snažení o miminko si nechává pro sebe. Robert se jí nicméně zeptá, kdy se chystá do jináče, protože za chvíli už na to bude moc stará.

Mirka, která si právě rozbaluje čokoládovou tyčinku ke druhé snídani, z jeho úst slyší: Myslíš, že bys tohle měla jíst? Přijde mi, že se nějak zakulacuješ.

Následně sebevědomý Robert odkráčí a ze skupinky štěbetajících žen je skupinka zaražených trosek, které se utápějí ve svých osobních mizériích.  

Další Robertův zářez přichází při obědě, kdy před jinou kolegyni servírka postaví poměrně velkou porci italských těstovin. Nic nedokáže ženě zkazit chuť k jídlu víc než otázka: Tohle vážně všechno sníš? Popřípadě následné: Tys to do sebe fakt nacpala?

2. část mise: přítelkyně

Ve zbývajícím čase musí Robert vykazovat nějakou pracovní aktivitu, a tak není na další otázky prostor. O to víc se ovšem v myšlenkách připravuje na setkání s přítelkyní. S tou má nejprve sraz v obchodním centru. Při vybírání nových lodiček proto vypálí velmi nepříjemný dotaz: Nemáš těch bot už dost? A jak skoro všichni (doufám) víme, žena nemá bot dost nikdy. Nikdy.

Po nákupech dorazí domů a chystají se vyrazit na společnou večeři. Ještě před tím se ale převléknou a upraví. Robertova přítelkyně Klára si dá opravdu záležet, místo pochvaly ovšem z úst svého milého uslyší dvě otázky položené záhy po sobě: Ty šaty máš po babičce? Tady je to jako v parfumerii. Vylila jsi na sebe celou voňavku nebo co? To už Kláře dochází trpělivost a na Roberta zakřičí, že se jen snažila vypadat dobře. Na to její přítel opáčí: Můžeš se uklidnit? Máš krámy nebo co ti je?

Hned dvě bomby po sobě. Atmosféra značně zhoustne. Ale oba mají hlad, takže za hrobového mlčení vyráží do restaurace. Před vchodem potkají Klářinu kamarádku, kterou Robert sice nezná, ale je společenský a hned s ní zabředne do družného hovoru. Otázka Kolik ti je? v tomto případě nevadí, protože pětadvacetiletou ženu nijak neurazí. Je to tedy 12 úspěšných ku 1 neúspěšnému pokusu pro Roberta. A to je pro něj vcelku uspokojivá bilance. Navíc si hned záhy spraví chuť, když se totiž Klářina kamarádka vzdálí, bez otálení se své přítelkyně zeptá: Pěkná holka, viď? A má někoho? Další dva zářezy do sbírky.

Klářin pohár trpělivost přetéká, nechává Roberta před restaurací a mimozemská civilizace, která se v něm usídlila, ho naprogramuje k odchodu domů. Zbývající členové posádky si ve své vesmírné lodi v obilí, kde všechno na obrazovkách sledují, mnou ruce. Mise se zdařila, a dokonce na jedničku s hvězdičkou. Robertovi se povedlo položit 14 zdánlivě nevinných otázek, které ovšem ťaly přímo do živého, a po kterých zůstalo šest naštvaných, smutných a zhrzených žen. To vše bez použití fyzického násilí i vulgarit – pouze silou slova.

Kdyby byl Robert třeba prase (a vsadíme se, že minimálně v čínském horoskopu je) – mohl by být tento příběh nazýván bajkou. O bajku v pravém smyslu slova sice nejde, ale poučení z příběhu stejně plyne – Robert se choval jako prase, proto nebuď jako Robert a važ slova, což platí nejen pro muže, ale i pro ženy. 

Čtěte také:

Reklama