Kadeřnice a asertivita
Milé dámy, berte prosím toto moje psaní jako varování. Pokud pracujete v třísměnném provozu jako já, nikdy nechoďte ke kadeřníkovi po noční!
Já byla před bojem hrdinka - tři hodinky spánku mi přece pro jednou postačí, to v pohodě zvládnu! Pravda, zvládla jsem to, ale s vypětím všech sil a rozhodně ne v pohodě.
Už samotná cesta do kadeřnického salonu byla náročná - 20 minut autobusem, kdy okamžitě po dosednutí jsem usnula, abych byla pronásledována divokými prazvířaty. Když mne jeden netvor chytil do svých pařátů a začal se mnou zuřivě třást, byla jsem na pokraji šílenství. Vtom jsem se probudila a zjistila, že se mnou třese řidič autobusu a haleká: "Paninko, vstávejte, konečná, dál nejedeme!" Hanbou bych se v ten moment nejradši propadla, ale naštěstí už v autobuse krom nás dvou nikdo nebyl. Něco jsem zablekotala a vypadla na čerstvý, mrazivý vzduch.
Zbývala mi víc než hodina volného času. Obvykle s touto fyzikální veličinou zápasím ve smyslu, že se mi jí nedostává nebo dostává jen velmi málo, ale teď jsem najednou nevěděla, co s ní. Minuty se vlekly jako lemry a já též. Ploužila jsem se kolem výloh obchodů a netroufla si vejít dovnitř, neboť jsem tušila, že tam bude příjemně teploučko, a to by mi teď rozhodně dobře neudělalo. Prodavačky by moje rozpoložení taky asi nepochopily, a tak jsem jen nahlížela na reklamní trháky ve výkladních skříních a připadala si jako somrák, který se bojí vejít dovnitř.
Zašmátrala jsem v kabelce a objevila žvýkačky. Žvýkací pohyby mne udržovaly při vědomí. Aspoň s někým promluvit! Opět jsem zalovila v kabelce a tentokrát vytáhla mobil. Vytáčím číslo kamarádky a posléze i ji samotnou, když pochopí, že vlastně nic nechci ani nepotřebuji, jenom si chci chvilku pokecat. "Hele, Jitko, nezlob se, ale já jsem v práci, nemůžu si teď s tebou povídat." Dostala jsem morální políček a dobře mi tak.
Přemýšlím, jak tedy jinak zdolat únavu, leč moje myšlenkové pochody jsou notně zbržděny. Vyrážím tedy vpřed - směr kadeřnictví. Jsem tam o půl hodiny dřív, nu což. Sahám po nabídnutém časopise a o chvilinku později už nad ním hezky klimbám. Najednou vidím před sebou velikou mísu plnou těsta, které kyne a kyne a kyne. "Paní Suchánková, pojďte se posadit k míse," vlídně na mne mluví a lehce mi při tom třese ramenem kadeřnice. Už podruhé dnešní den zahanbená nečekaným spánkem sedám na požadované místo a soustředím se, aby se mi oči zase nezačaly klížit. Po umytí hlavy se mám přesunout do křesla. S hrůzou v očích se dívám na osobu před sebou - mokré, neučesané vlasy, rozmazaná řasenka, tmavé kruhy pod očima - a hezkých pár kilo navíc.
Ano, jsem to já. Jedním okem nepřátelsky mrsknu po předchozí zákaznici, která právě platí. Supermoderně oblečená, vysoké kozačky, dlouhé štíhlé nohy, bílá bundička a na hlavě umělecké dílo ve třech barvách. Csss, ale stejně bude nejspíš hloupá, jak daleko vidí! Kadeřnice ji oslovila "paní inženýrko" a mně spadla brada. Nasadila jsem si brýle, ale okamžitě jsem je zase sundala, protože jsem díky nim to zjevení v zrcadle - mne samotnou - rázem viděla v ještě mnohem realističtějších barvách.
Kadeřnice se mi opět začala věnovat. Vysvětluji jí, jakou mám představu o svém budoucím účesu - chci být nepřehlédnutelná, chci být výrazná! A přesně takový požaduji i melír. Kadeřnice přikyvuje a tváří se, že naprosto chápe a rozumí, a její upovídanost mne chvílemi opět ukolébává.
Najednou si však uvědomuji, že intenzita jejího monologu ochabuje zároveň s počtem sundaných alobalových proužků z mých vlasů. Překonám se a opět zvednu oči směrem k zrcadlu. Marně ve svých vlasech pátrám po křiklavých barvách. Kadeřnice si všimla mého vytřeštěného pohledu a snaží se mne ubezpečit, že přesně tento "tón v tónu" je to, co můj vzhled dokáže oživit. Propadám depresi. Moje dnešní oběť byla zcela zbytečná, extravagance se nekoná a to, co mám na hlavě, nikdo ani nepozná. Je mi do breku. Kadeřnice je zřejmě znalkyně lidských duší, protože mi nabídla mírnou slevu v ceně. Bezmocně jsem přikývla. Můj kurz asertivity je mi dnes totálně k ničemu. Měla jsem jí přece říct, že neodejdu, dokud mi na hlavě neudělá to, na čem jsme se domluvily, anebo že nezaplatím nic víc krom vodové a foukané.
A tak, můžu-li vám poradit, pracující ženy, nikdy se neobjednávejte k holiči těsně po vaší noční službě. Mohly byste dopadnout jako já - nikoliv asertivně, nýbrž nasertivně.
Jitulenka
Milá Jitulenko, soucítím s tebou. Když jsem četl tvůj hezky napsaný mailík, úplně jsem se do tebe vcítila a málem usnula únavou...
Aneb, už dělám pro ženský internetový magazín pěkně dlouho a občas mám pocit, že už to brzy dostanu. Jak jsem celá zmatená, tak občas nevím jaké i/y napsat.
Ale dnes mi mé úlety jistě odpustíte, protože je tu ujeté úterý. Všechny naše i cizí tiky, triky, zvláštnosti, ujetosti, praštěnosti píšeme a posíláme na e-mail:
Protože za to můžeme získat od redakce dárečky. Tak šup, šup, sem s tím.
A pamatujete Nicholsona v "Lepší už to nebude", jak zamyká a odemyká byt? Tak to byl panečku ujeťák, jak má vypadat...
Nový komentář
Komentáře
V kom je tedy vlastně chyba? Asi v nás, že si to necháme líbit a ještě za to platíme.
Děkuji všem za reakce a některým i za pochvalu
. Potěšila...
svetluszka: Taky to vyfoukání s kartáčem nesnáším, cucká to, pálí to, tahá to a je při tom strašlivá nuda
. Ale minule jsem se přemohla a řekla kadeřnici, ať mi to nefouká, že jdu domů a pak už nikam. Navíc, co budu platit za něco, co mi stejně za 2 hoďky splaskne.
Taky jsem nerada chodila ke kadeřnicím. Už šestým rokem to řesím jinak. Kadeřnice "na zavolání" jezdí k nám domů. Na domluvenou hodinu ji čekám s již umytými vlasy. Vždy jsem spokojená, stříhá mě podle mé představy, ať vlasy pohodlouhé či krátké. Stříhá muže i děti. Nemusíme nikde vysedávat a je poměrně rychlá a strašně šikovná. Vždy pochopí, co má na našich hlavách "vytvořit" a to jak z obrázku i z našich přání.
svetluszka: spíš to bude v nás, dámy, ale s tím půjde jen těžko něco dělat.Můj
má taky úchylku, co se týká kadeřnic, vždzcky mi řekne, že nejsem vůbec ostříhaná, taky dobré, ne?Je fakt, že tu radost, abych přišla na ježka, jsem mu ještě neudělala.
zet169 a janato:jak to tu čtu, nechodíme náhodou ke stejné kadeřnici..? ...nebo jsou všechny stejný....
Tiny: Přesně tak a když se mě ty hodné ženy či dívky ptají, jestli je to dobré(neboť se zlou a hubatou kadeřnicí na rozdíl od některých zkušenosti nemám), tak jim zbaběle řeknu, že je to výborné(v zájmu zkrácení mého utrpení)a taky beze slova platím a přidám i spropitné(u nás se říká tryngelt)!
Náhodou já minulý týden taky vyrážela ke kadeřnici po noční,po dvouhodinovém spánku,autobusem taky a neusínala jsem.A to jsem večer šla na noční znova!
Jsem černá jak havran,ale moc spokojená.
Sice jsem si zajela dost daleko od domova,ale ušetřila jsem několik stokorun,protože u nás ve městě bych platila minimálně 600,-Kč
(NIKDY!!!!!) a takto jsem platila 380,-Kč + 42,-Kč cesta a byla jsem nadmíru spokojená střihem, barvou, sympatickou paní kadeřnicí a vším.
Akorát jsem jela zrovna v den,kdy byla ta vedra a účes mi brzy celkem splaskl, nicméně, stejně by nevydržel dýl než 1 den....
Taky jsem se k ní šla zvýraznit,ale já chtěla černou barvu a taky ji mám.
janato: Přesně. Já taky nesnáším cestu od kadeřnice. Mám krátké vlasy, takže tam 1x měsíčně musím. Tuhle sedím na křesle a kadeřnice tvoří nějaký šílený účes typu rozcuch a já podobně šíleně civím na sebe do zrcadla a nejsem schopná ze sebe vypravit slova odporu. Najednou mi říká - takhle to bude dobrý - a já se zděsím, protože jsem si myslela při pohledu do zrcadla, že právě začala. Jako truhla zaplatím, mizím domů, kde si vždycky účes upravím podle sebe a hluboce si oddychnu.
Já už jsem konečně objevila dobrou kadeřnici a doufám, že na hodně dlouho. Ale ty pokusy pokaždé někde jinde, no absolutní spokojenost byla jen jednou. A když jsem se chtěla znovu objednat, už tam ta dobrá kadeřnice nedělala, prý se někam odstěhovala. Jinak jsem dost často odcházela také učesaná jak stará bába s hrncem na hlavě. Jedna kadeřnice, ač mám velmi jemné vlasy a nic na nich pořádně nedrží, mi je ještě sama intenzívně přihlazovala k hlavě, takže jsem zase vypadala jak pětiletá holčička. A barvy, to byl děs, já řekla na červeno, odcházela jsem s něčím do tmavě hněda. A jedné jsem zase řekla zarovnat konečky a ona mi ustřihla víc jak 10 cm. Jo najít dobrou kadeřnici, to dá nějaký čas.
Já prožívám tuhle "návštěvu" nasertivně vždycky.Už dopředu totiž vím, že stejně nebudu vypadat jako ta krásná mladá holka z časáku a nebude to účes ani zdaleka odpovídající mým představám.Nesnáším, když mi kadeřnice umývá hlavu studenou anebo horkou vodou, pálí mě horkým vzduchem z fénu, padají mi do očí ostříhané vlasy, které pak víceméně neúspěšně lovím až do večera, než si hlavu umyju a konečně vlasy upravím aspoň trochu podle sebe.Nesnáším cestu od kadeřnice,jelikož vypadám nemožně.Prostě horor a navíc drahý!
PS:přiznám se, že s přibývajícími lety se mi daří intervaly mezi jednotlivými návštěvami zkracovat, teď tak asi na půl roku až rok.
Taky jse kdysi chtěla po kadeřnici červené proužky na hlavě.Seděla jsem tam asi 2 hodiny.A přesně tak,nikde nic nevidím.Tak mi řekla,že já na to nemám vlasy.
Zaplatila jsem za krásné "červené" proužky a šla s pláčem domů.Nic jsem jí na to neřekla.Byla to známá mé matky.A navíc se ani neumím hádat na veřejnosti.
Mě se stalo totéž
a ani jsem nebyla po noční 