Chtít, nebo nechtít dítě - takovou otázku v sobě jednou řešil asi každý dospělý člověk. Sám jsem ji v sobě vyřešil tak, že dítě není pro mne. Proč? Nejsem moc otcovský typ (neumím se příliš postarat ani o sebe) a mám dětsko-destrukční sklony. Vždycky, když dostanu do ruky dítě do pěti let věku, nutí mě to pohazovat si s ním a dělat s ním všelijaké vylomeniny. Takhle mále přišlo o hlavičku novorozeně kolegyně Věrky, která se přišla pochlubit do práce a nerozvážně mi malé půjčila. Naštěstí byl ten věšák moudřejší a o dva centimetry uhnul...

Bratrova dcera Karolínka mě zase miluje a vždycky říká: „Kdy zase přijde strejda Kolotoč?“ To od té doby, co jsem se s ní točil a házel ji dva metry do vzduchu. Bratr mi Karolínku, z nepochopitelných důvodů, už raději na hraní nepůjčuje. Obávám se tedy, že životnost dítěte v mých spárech by nebyla příliš dlouhá.

Jak to mají s dětmi jiní mužové? Zeptal jsem se dvou svých kolegů v práci: Proč chceš, nebo nechceš dítě?

cejkaLukáš Čejka

Nemám to tak, že chci, nebo nechci. Mně je to tak nějak jedno: Když bude - bude, když ne, tak se taky nic neděje.

 

 

Radek KřížRadek Kříž

Já bych chtěl ještě holčičku, aby se o mne někdo na stará kolena postaral. Mí tři kluci se na mne vyprdnou a strčí mě na vozejku do starobince. Kdežto holčička by svého tatínka, co ji rozmazloval, do útulku pro přestárlý určitě nestrčila (smích).

 

A co vy, jak to máte?

Reklama