Jitka neměla dobrý rok. Na jaře potratila své dítě a přesto, že doma už jedno měla, nebyla se ztrátou dítěte nijak vyrovnaná. Interrupci musela podstoupit v pokročilém stadiu těhotenství a byl to pro ni otřesný žážitek.
Byla to ale vcelku silná nátura a byla také zvyklá vyrovnat se se vším sama. Její okolí to od ní snad 
i očekávalo.
V létě se chystali s rodinou na dovolenou a jí docházely síly. Měla pocit, že je na všechno sama, a její stále tak trochu duchem poletující manžel, ji v tomto jedině usvědčoval. Uvědomila si, že je stále větším motorem celé rodiny a tíhu, kterou cítí na svých bedrech, už nemůže unést.
Bylo ale řečeno, že je Jitka silná povaha. Ale co je to vlastně silná povaha?
Možná si byla zvyklá vše vysvětlit a většinou si poradila sama. Nechtěla si nikde stěžovat a nikomu kňourat na rameni. Během léta si ale uvědomila, že se nepoznává. Měla časté záchvaty breku, špatně spala a manžela nemohla ani vidět. Ten ji akorát říkal, že až budou mít další dítě, tak se vše spraví. Ale co vědí chlapi o těhotenství, vždyť vůbec netuší a ani nemohou chápat, co je to mít v břiše dítě, které kope a se kterým v duchu ženy promlouvají. A nemohou mít ani zdání, co to je o své dítě přijít.
Jitce byl často manžel odporný. Snažil se s ní občas promluvit, ale vždy říkal tak prosté věci. Někdy ji nechal vymluvit, ale vždy to skončilo hrozným pláčem. Pak už jen bezradně a bezmocně koukal. Pohladil po rameni, ale duši to nepomohlo.
Moc ji rozčilovalo, že on vidí vše tak jednoduše a že tak urputně trvá na dalším dítěti. Také říkal všem v okolí, že je to už dobré a že se o „tom“ již nechtějí bavit. To nenáviděla nejvíc. Ona o tom chtěla mluvit, ale pochybovala, že by ji její většinou bezdětné kamarádky pochopily.
Manžel chtěl brzy další dítě, ale ona se chtěla především dát sama dohromady.
Nešlo to dál.
Pořád často brečela a byla nevrlá na dítě i manžela. Jak to tedy řešit? Varianta s návštěvou psychologa jí neseděla. Vždyť si vždy poradila sama a „je to takové zbabělé a zklamu sama sebe, že si nedokážu poradit ?“ říkala si.
Přišel podzim a atmosféra doma byla stále horší. Po jedné veliké hádce s manželem, které bylo bohužel přítomno i jejich malé dítě, se rozhodla.
Obvolala pár známých a získala tak kontakt na osvědčenou psycholožku. Chtěla výhradně ženu a to jen takovou, která už rodila. Vybraná lékařka měla čtyři děti a dva potraty za sebou.
Jitka si s ní hodinu volně povídala.
Zpočátku, jelikož to byla její první zkušenost s psychologem, se musela tak trochu donutit mluvit o tom, co ji úplně uvnitř tak moc trápí. Paní doktorka měla obrovské pochopení, jak už tak psychologové mívají. Poradila, že se nemusí se ztraceným dítětem za každou cenu zcela rozloučit a zapomenout na něj. Ani by se jí to nikdy úplně nepovedlo. Může na něho vzpomínat a dokonce o něm mluvit.
Další dítě by měla mít, až se na to bude stoprocentně cítit. To bude pravděpodobně brzo, ale je to v tomto případě jen a jen její věc.
Jitka se cítila mnohem lépe, některé věci ohledně interrupce právě vyslovila poprvé. Člověk, který ji tak pozorně naslouchal, pochopil. A poradil je ventilovat, vždyť manžel je unese a spíše pochopí, jak se cítí.
Po své, v jejím životě vůbec první zkušenosti s psychologem si trochu vyčítala, že už to neudělala 
dávno.
Jitce psycholog pomohl v každém případě. Cítila se při odchodu mnohem lépe, ulevilo se jí a na příští návštěvu se již moc těšíla.
Jitka z našeho příběhu udělala jistě správný krok. Pomocí psychologa si uvědomila, že je v některých životních situacích dobré využít odborníky. Vždyť oni vědí, co dělají, a své vědomosti nabily dlouholetým studiem. Jsou tu pro nás a využívat jejich služeb není v žádném případě ostudou. Někdy se ani nemusí stát žádná tragédie a člověk se cítí na dně. Pokud je tomu tak, je návštěva odborníka na místě.
V této době se „využití služeb“ psychologů stává již normální záležitostí.
V Americe je to již dlouhé roky zcela běžné a i u nás si na to lidé zvykají. Na naši psychiku je vyvíjen velký tlak, ať už z věčného stresu, stálých finančních nesnází, těžkostmi s výchovou dětí anebo z partnerských problémů.
Je to normální, zažíváme to všichni.
Rada Ženy-in tedy zní:
Neobávejte se zajít k psychologovi, není to ostuda a bude vám jistě lépe!
Nový komentář
Komentáře
oprava: že nechce detaily..
Mám taky jednu zkušenost, která mě poněkud rozladila a odradila od dalších pokusů na neověřených místech.. měla jsem kdysi jakýsi problém (ne zas tak moc dávno, spíše nedávno) a psychouška v Riapsu, kam jsem se vecpala navečer na krizovou poradnu, na mě působila dojmem, že poněkud zdržuji.. neustále mě přerušovala, pořád se mě snažila přesvědčit, že to, co jí říkám, není k věci, že chce detaily, vůbec ji můj problém nezajímal v globálu, no a nakonec mě vypakovala s půl platíčkem Neurolu a s tím, že se mám uklidnit a jít spát.. já jí tam otevřeně říkala, že mám v sobě škuby si něco udělat a jelikož jednám zkratově, že toho jsem schopná.. a s ní to nijak nehlo.. tehdy mě napadlo, jestli ta její přezíravost nebyla součástí terapie.. něco jako - já na ní budu tak ostentativně srát, že ji přejde si chtít něco udělat už jenom právě proto. No nic, přežila jsem to a poprala se se situací sama, ale od té doby jsem nedůvěřivá.. myslím, že bych šla už jen k někomu, kdo je ověřenej.. kamarádka takového člověka má.. jenže není na pojišťovnu a platit pětikilo od návštěvy, to bych byla za chvíli na dně (tak i tak)
Hm, teraz sa mi stala divna vec. Dala som si varit vodu na caj a otvorila som si zenu-in, ze si precitam komentare k najnovsiemu clanku Herty. Po case som sa isla pozriet ci mi ta voda uz vrie a on tam bol uz caj zaliaty v salke. Absolutne si nemozem spomenut, kedy som ho zalievala, ved to dokopy bolo len par minut. Prve, co ma napadlo, ked som tam ten zaliaty caj uvidela, bolo ze mi ho nejaky dobry duch v mojej nepritomnosti zalial namiesto mna. Zeby som uz potrebovala psychologa?
Feng: s 51. souhlas, ale k 50. - já spíš sleduju, že většina lidí se snaží hledat v případě problému chyby kdekoliv jinde, jen ne v sobě
. A že tam ta příčina často je...
medved:Možná bys měla navštívit nějakého psychologa
.Ten by ti vysvětlil, proč jsou dnes lidé více psychicky labilní
.
....navíc psychické problémy mají co dočinění s IQ. Čím vyšší, tím víc ti hrabe
. 
.
A věř mi, dřív to nebylo jiné. Jen se to nepitvalo na netu
Kdosi tvrdí, že absolutně šťastný člověk je buď jen blázen nebo opilec
medved: souhlasím s Tanzi, buď ráda, že tě nepotkalo nic takového, co by tě důkladně rozhodilo.
medved: jako v pohodě, rozhodně jsi se mě nedotknula
ale k tvému zamyšlení..připomínáš mi mou babičku, ta také pořád hudruje, jak je to strašné co se dnes děje, že dříve to nebývalo...a jak to ví?? Jak víš ty , kdo dříve měl, či neměl deprese..vždyť mi vlastně nic konkrétního o tom co bylo dříve nevíme. Jen se domýšlíme.
Tanzánie: nechtela jsem se nikoho dotknout, fakt ze ne...ja jen, ze nevim, ze by v minulosti melo tolik lidi deprese a ja nevim jake dalsi psychicke choroby...asi se nam nejak kazi genofond nebo je ten svet tak sileny, ze na to clovek neni staveny, aby to zvladal...
medved: né, že bych ti přála aby tě v životě potkalo něco tak zlého, že tě to rozhodí.
ALE NIKDY NEŘÍKEJ NIKDY
Já znám psycholožky osobně dvě. Jsou to úplně normální ženský. Jedna o své práci mluví minimálně. Ta druhá zcela běžně a občas z ní vypadne i nějaká historka. Podle toho, co obě říkají, musely nejdřív samy projít psychoanalýzou. A i teď prý využívají dost často sezení s někým z kolegů v rámci zachování svého duševního zdraví anebo když se s klientem zaseknou.
občas pracuje pro jednu nadaci, kde se potkává s duševně nemocnýma a občas si prý netroufá tipnout, kdo je pacoš a kdo psychiatr 
Na druhou stranu
stejne je zvlastni, kolik lidi dneska nedokaze svuj zivot "unest"...pritom treba nasi predkove na tom byli 1000x hur a pochybuju, ze by byli tak nevyrovnani...my resime vlastne "prkotiny"...oni resili problemy typu...nebude uroda, umreme hlady...kdyz bude valka se sousednim kralovstvim, tak nas budou v lepsim pripade drancovat, v horsim nas vsechny pobijou....tak se mi trochu zda, ze clovek je udelany na to, aby resil skutecne zivotni problemy a my je vlastne nemame a tak "blbneme"
nebo si to nejak neumim vysvetlit 
Já na svoji paní psycholožku nedám dopustit - známe se už přes 10 let a vždycky mi moc pomohla, i mojí mamce. Ale už jsem se taky setkala s pánem, který mě přesvědčoval, že si za všechny problémy můžu sama. Prostě jsou mezi nimi super lidi i blbci, jako všude.
šája:Tak to je mi líto.Asi si tu nenašla ty správné „psychology“. Neber si to tak. Já mám tu výhodu, že jsem dost sebekritická (dříve jsem nebyla)a dovedu již kritiku na své chování přijmout. Není to prostě již jen o tom, aby mě někdo jen chlácholil, že to a to dělám dobře a posílal mi virtuální pusinky
. Je to o tom, že občas potřebuji s tou pověstnou litinovou pánví Irky1, dostat pořádně do palice aby se mi rozsvítilo
.
k psychologum...nerikam, ze jich znam nejake silene kvantum....ale uplne uprimne....vsichni, ktere znam, jsou sami pripad pro psychologa
bud k te praci tihnou lidi, kteri maji sami nejake problemy, tak si mysli,ze kdyz to "nastudujou" tak jim to pomuze nebo to povolani tak vydeptava...nevim 
kazdopadne verim, ze i mezi psychology existuji vyrovnani jedinci, protoze si nedovedu predstavit, jak jeden clovek s problemem pomuze druhemu cloveku s problemem ...byt treba jinym 
no já si myslím, že u nás ještě stále panuje vůči psychologům nedůvěra.Neříkám jít si s každým
(jako v Americe) pro radu.Někdy opravdu pomůže kamarádka,ale jsou situace, kdy je potřeba odborníka...
Vivian: jenže jestli je dobrý nebo špatný, to zjistím jen tak, že tam vlezu, a pak už je pozdě - už stihne napáchat škodu. Kromě toho člověk v nedobrém psychickém stavu, který potřebuje psychologa, má patrně poněkud omezené možnosti, jak rozpoznat toho pravého - logické uvažování třeba tak naplno nefunguje...
Jen tak na okraj by mě zajímalo, jak se Jitka z článku dozvěděla, že vybraná paní doktorka má 4 děti a 2 potraty za sebou - to jsou dost intimní informace, které jistě nejsou vyvěšeny v čekárně...
v KAŽDÉM oboru jsou dobří i špatní odborníci. Naštěstí máme všichni právo si vybrat
Sama za sebe jsem u psychologa nikdy nebyla, a doufám, že nenastane taková situace, že bych musela. Jednou jsem byla se synem v pedagogicko-psychologické poradně, protože učitelka ve školce měla podezření, že je dyslektik. To on je, i dysgrafik, jenže v té poradně z něj div neudělali debílka, který patří do zvláštní školy, a ke mně se chovali stylem "my jsme tady ti chytří, co všechno vědí nejlíp, a nějaká slepice domácí nám tady nebude nic povídat a už vůbec ne se vyptávat, co a jak hodláme provozovat s jejím dítětem". Víckrát jsme tam nešli. Podruhé jsem dovedla k psycholožce dívku svého syna, která měla doma problémy s matkou, a utekla z domova. Myslela jsem, že jí něco poradí, místo toho ji tam zdeptali neuvěřitelným způsobem, ještě dva dny brečela, protože ji obviňovali, že všechny problémy způsobila sama, a že je ta nejhorší na světě. Což v 17 letech těžko může unést. Takže po těchto zkušenostech se velice ráda všem psychologům vyhnu...
Ač jsem si prožila pár pěkných kopanců od života, vždy jsem to zvládla sama..bez odborné pomoci. Tak nějak stačilo mít někoho blízkého komu jsem se mohla svěřit, případně vyplakat.
Ale psychicky jsem na tom byla hodně špatně před x lety, když mě dětská psychiatrička mého tehdy dvouletého syna doporučila : ....ať TO dáme do ústavu, že tam stejně skončí..a že čím déle se tam dostane, tím hůře pro něj i pro nás.....
Byla to pro mne hrozná doba (naštěstí krátká) žít s pocitem viny, že jsem špatná matka.
Protože dítěti, které miluju a chci a mám doma u sebe - ubližuju právě tou svou láskou.
Naštěstí jsem v té době narazila na jednu starší paní doktorku psychologie, které jsem se se svým trápením svěřila..tamtu paní dr nekomentovala, ale mě tak vše vysvětlila, že jsem jí za to dodnes vděčná. Sundala mi ze srdíčka veliký kámen .