Návštěvy u matky beru jako nutné zlo. Často odjíždím s pláčem, svěřuje se Stela (43)

Něco podobného jsem si prožila s babičkou. Babička před několika lety přestala chodit ven, starat se o domácnost (z důvodu které nebudu vypisovat) jediné co do teď dělá je že vaří, občas plete a celé dny sedí u televize. Takže já už vlastně od 15 chodila každý den po škole pomáhat s úklidem aby s dědou nebyly ve špíně, děda chodil nakupovat, ale taky už nebyl fyzický tak zdatný, ale jako v pohodě chodila jsem k ním už od dětství velmi ráda a uklízet mi taky nevadí. Jenže po několika letech krátce po tom co se mi narodil syn, tak děda umřel a babičce se úplně prohodila osobnost. Že začátku s ní musel někdo žít protože byla tak rozhozená že dokonce několikrát zapomněla vypnout plyn atd. Tak jsme se s partnerem a miminkem k babičce nastěhovali, protože jsme byly jediní kdo snesl její vrtochy. Takže jinak jindy milují babička byla ze dne na den protivnější, začala být hodně sprostá a celkově se k nám chovala odporně, ale mívala i dobré chvíle. Jinak ji samozřejmě začalo i vadit,že uklízím, nebo vařím a že se celkově o ní starám. Ale já se přes to přenesla protože jsem věděla že je to jednak z důvodu úmrtí dědí a zároveň babička začala být trochu senilní a celkově si neuvědomovala své chování.

Po několika měsících mě vystřídal strejda se svou družkou a tam byl zas problém, že strejdova družka uklízí málo atd. Hold se staršími je to oříšek, ale když se člověk dokáže přenést přes jejich vrtochy tak se o ně dokáže i postarat. Dneska babička už bydlí sama, můj druhý strejda ji dle potřeby nakupuje a mi ostatní z rodiny chodíme pomáhát nebo na návštěvu dle možností. Na druhou stranu babička je nejraději sama a vždy říká že je ráda když ji občas někdo navštíví ale ještě raději má když návštěva konečně odejde .

To říká moje matka taky, že nás ráda vidí, ale když odjedeme, tak si oddechne, že bude mít zase svůj klid. Zatím je celkem dost soběstačná, jenom nákupy obstarává rozvážková služba, tahat těžké tašky už by nešlo. S úklidem střídavě pomáhá sestra a já, což není nijak zatěžující, a vlastně jediný "problém" je to, že musíme poslouchat historky z mládí, které jsme slyšeli už stokrát, ale to stačí vypnout poslech, usmívat se a přikyvovat, navíc máti si to uvědomuje a občas si sama ze sebe kvůli tomu dělá legraci. 

Je to mám s partnerem (myslím ty historky) proto si taky dělám srandu, že žiju s důchodcem. Partner totiž když to na něj přijde tak vzpomíná na dětství a nebo když něco zajímavého řeknu, tak mám od něj doslova tak hodinu a půl přednášku. No a když ho nevyslechnu, tak se urazí jako dítě a návrh přidá další přednášku a pak že mi ženské jsme ukecané  ono když se chlapy sejdou a kecaji, tak na ně ženská hold nemá

Jo, chlapi jsou někdy taky ukecaní, mně to dělal tchán, protože jsem byla jediná, kdo byl ochotný ho poslouchat. Jak začal vyprávět historky z mládí, tak nebyl k zastavení. Navíc si je trošku přibarvoval, aby vždycky vyšel z příběhu jako hlavní hrdina, který zachránil den a bez něj by byli všichni úplně ztracení.   To se obvykle tchyně šla smát do kuchyně, ta už to znala, a nechala mě, ať to vyslechnu za všechny, tchán byl spokojenej, že má posluchače, a já se naučila ve správné okamžiky říkat různé citoslovce jako ach - fakt, jo? - no ne - téééda - hm, hm - to je obdivuhodné - jak jsi to tak perfektně zvládnul?  A patřičně se tvářit. No, taky už tchán není mezi námi, ani tchyně. Ale byla s nima legrace.

Chlapy jsou velmi zábavní.. když se muj táta po druhé ženil, tak jak se slavilo a taťka byl už trochu opilý, tak všechny bavil historkou jak s Janem Žižkou dělali kdysy blbosti a že si to oko ve skutečnosti vypíchnul o větev když se naháněli a Žižka zakopl... No a to vyprávění trvalo několik hodin, prostě mu ta pusa jela a jela

To by mě zajímalo, jak se tak snadno sežene pečovatelák. Tady je na něj hodně dlouhý pořadník. V sousedním městě je pořadník o něco kratší, ale patrně hlavně proto, že je tam výrazně vyšší cena. Příbuzná sehnala po dlouhé anabázi soukromý domov za 40 tisíc měsíčně, tam byli ochotní přijmout klienta prakticky ze dne na den, jenže na to prostě neměla, takže už dva roky s rodinou zoufale hledají jiné řešení, a nic. 

Přehlédla jste placený? Když můžete měsíčně postrádat 40000 - 50000 Kč, seženete.

Placené jsou všechny, jen některé o hodně více než jiné.  O tom, že za čtyřicet táců se něco sežene, jsem se zmínila, ale to si skutečně nikdo u nás v rodině ani v příbuzenstvu nemůže dovolit, nejsme Rotschildovi.   Ale kdyby mi jednou syn řekl, že mě u sebe nechce, tak ani ten nejdražší a nejluxusnější domov by to nespravil. Taky jsem ho nedala do děcáku, když byl malej, čili bych nečekala, že to on udělá mně, aby mě někam "uklidil".  

Já bych ani nechtěla, aby mě syn u sebe chtěl. Raději ten pečovatelák. Podle mě ví, co dělá a Ema by se nastěhovala rovnou k mladé babičce nebo k nám. Člověk chce mít klid, když přijde z práce a ne, aby mu někdo ještě 4 hodiny nadával. Ani stará babička by neměla klid, Ema třeba mluví nebo si ještě zpívá, to by musela být potichu, jak jí hodná babička celý život říká. Ale snad se to nedá srovnávat s tím, že jsme nedali děti do dětského domova, když někdy zlomily.

Mně syn řekl již před deseti lety, když kupoval dům, že kdyby jednou nastaly okolnosti a nebylo by zbytí, tak mám u něj jeden bezbariérový pokoj v přízemí domu, stranou od všeobecného ruchu domácnosti a s výhledem na rododendrony. Dnes tento pokoj slouží jako herna pro děti, a občas i jako sušárna prádla. Ve skutečnosti plánuju umřít včas, jak píše níže Barbora, nicméně kdyby mi ty plány náhodou nevyšly... no.    O pečovatelák se zajímám kvůli té příbuzné, která by ho fakt nutně potřebovala, a není boha, aby tam sehnala místo. V okruhu 100 km od jejího bydliště to zatím byla marná snaha.  Pořadníky, a čeká se, až někdo umře nebo bude přesunut do jiného zařízení.

Nechci se vám do toho mísit, ale jak čtu vaše debaty, tak mi to připomelo co mě a partnerovi řekl nás syn před dvěma lety. Byly jsme na víletě a náhodou jsme narazili na domov důchodců s nádherným parkem a syn řekl že až bude táta starej tak ho umístí do toho domova. A já se syna zeptala kam dá mě? A syn mi oznámil že než si najde manželku tak budu bydlet s ním abych se o něj starala a vařila mu. A že až si najde manželku, tak mi najde jiný domov, a tak mu s partnerem říkáme, že můžeme být v domově spolu a syn na to dodal: mami buď normální, to by tě táta furt otravoval ať mu vaříš a neměla bys klid na televizi.... do teď když si na to vzpomenu, tak mě to rozesměje 

  Má to promyšlené    to se musí uznat.

To ano a čím je starší tím to má promyšlenější. Před pár měsíci přišel s tím, že až dospěje tak vydělá hodně peněz, koupí obrovský barák aby jsme mohli žít všichni pohromadě i se synovou manželkou a samozřejmě mu budeme pomáhát s dětmi. Taky řekl že já a táta budeme mít každý svůj pokoj s vlastní televizní, prej že ať já mám klid na seriály a táta může sledovat nerušeně sport... 

Áje chudinka zahořklá .......

Mám takový pěkný zážitek asi před měsícem z diskotéky. přišla za mnou k baru opilá holka, tedy vypadala jako holka, ale bylo jí přes třicet a byla učitelka (asi na gymplu), ale byla fakt děsně zlitá. Pak přišla další holka, taková trochu opláclá a taky pěkně narvaná a začala týhle sprostě nadávat, že jim vlezla do taxíku a nějakýmu klukovi sáhla na zadek. Já se tomu jen vysmála, jako proč kvůli tomu dělá takové scény a slušně ji poslala někam. Ona začala o kus dál vyřvávat, jaké jsme krávy a slyšela to moje sestra, tak do ní vrazila, aby nám přestala nadávat. Ona na to konto začala nadávat mé sestře a byla furt hrozně sprostá a na celý bar ječela něco o tom, jak je jí dvacet a je pečovatelka, jak má dobré srdíčko a stará se o důchodce a umírající a přitom dělala úplně psycho věci, jako že se moje sestra začala bavit s nějakým chlapem, ten byl nic moc, ale proti zbytku tam krasavec, a ta dívka sama tam byla s obtloustlým čtyřicátníkem, každopádně jak pořád pronásledovala sestru, tak i tomu chlapovi řekla, že je taky starej a hnusnej a měl by jít na plastiku a tak.:D...prostě běžný vzorek dobráka v pečovatelských službách.:D

Tak to jste dobrá, že to zvládáte bez emocí a dovedete se odstřihnout. Měla jsem maminku doma dva roky. Byla až do konce dost čilá i rozumná, ale občas se u ní projevoval stihomam.  V tu chvíli byla opravdu zlá a když jsem viděla její obličej, plný nenávisti, bylo mi to hodně líto. Manželovu maminku, ležící a s těžkou demencí jsme měli doma tři roky. Po těchto zkušenostech neodsuzuji nikoho, kdo to nezvládne. Je to těžké fyzicky i psychicky, navíc máte takovou péči 24/7.

Ony některé ty starší dámy nikoho cizího nechtějí. Že si nepustí domů cizí lidi, ještě by jim něco ukradli a potom otevře a podepíše smlouvu na energie nějakému cizímu vykukovi.

Jo to já vím, ale myslím, že autorce příběhu by mohlo pomoct přinést mamince do domu cizí výpomoc, ono by si potom maminka hned rozmyslela své chování.  já už to zažila když jsem dělala dobrovolníci v charitě, tam jsem narazila na podobný případ jako z tohoto příběhu. Dcera s matkou žila v dvougeneračnim domku, a maminka byla už hodně stará a odkázána na péči své dcery která už taky nebyla nejmladší, no a jelikož si nevažila pomoci své dcery, byla hrubá, nepříjemná a přehnaně kritická, tak dcera, která si to nenechala líbit, tak i přes matčin nesouhlas najala výpomoc, párkrát jsme tam s holka z charity přijeli s obědem, pomáhali s hygienou a paní nám samozřejmě dávala nepříjemným způsobem najevo že ji tam vadime. Několik dnů co jsem skončila jako dobrovolník jsem potkala holčinu co tam jezdila se mnou a řekla mi že se stará paní uklidnila a že se o ní opět stará její dcera a maminka byla už za její péči vděčnější a ne už tak protivná, i když vrtochy měla pořád ale už to bylo snesitelnější.

Když jsem ještě byla malé dítě, tak jsme měli v rodině případ, že se dcera starala o matku asi s Alzheimerem, nebo podobným druhem demence. A ta matka ji nepoznávala, myslela si, že je to cizí osoba, křičela na ni, nadávala jí a vyhrožovala "počkejte, až se vrátí moje dcera, ona vás odsud vypakuje", a několikrát i volala o pomoc, že má v domě vetřelce, který ji jistě přišel okrást a zabít. Nešlo s tím vůbec nic dělat. Ta dcera skoro denně brečela, jak to má s maminkou těžké, ale co mohla dělat. Tenkrát ani nebyly možnosti jako dnes, je to už víc než padesát let a obě dávno zemřely, zbyla jen ta vzpomínka, jak stará paní na zahradě křičela "co tady děláte, vypadněte, já vás tady nechci" a její dcera stála u plotu a plakala... jako dítě jsem tomu nerozuměla, ale zažívat bych to určitě nechtěla. 

Ono je to celkově těžké když je člověk starý a do toho nemocný. Ale pořád když jde o rodinu, tak je vám to líto a snažíte se pomoct i když je to mnohdy nesnesitelné. Třeba partnerova matka je sice soběstačná a na svůj věk má plno sílí a i když je v důchodu stále pracuje a neustále se drží v pohybu, akorát i když je fyzicky odolná, mentálně je to špatné ani pořádně nevíme čím to je protože si to nepřipouští a nechce slyšet že by šla k lékaři, bohužel u ní se to děje už od dětství a čím je starší tak je to horší, myslíme si že může mít schizofrenií, ale bůh ví co může být. Jako paměť má výbornou a celkově je dobrý člověk, ale občas se v ní něco sepne a začne zničehonic po vás házet nože, nebo volá policii, že se jí snažíme znásilnit a vlastně takhle různě obviňuje i cizí lidi a sama si neuvědomuje co říká. Naštěstí to není tak časté, ale je to nepříjemné. Vlastně už i několikrát obtěžovala úředníky. Do léčebny ji neposlou protože je údajně zdravá. Policie nezasáhne dokud nikomu fizicky neublíží. Doktora, který ji chtěl poslat na odborné vyšetření obvinila že znásilnění a napadení. Je to těžké. Naštěstí v práci je ještě docela snesitelná tak ji to tolerují a my jsme s ní v kontaktu akorát přes mobil.