Jak už jsem psala, nevěřím v Boha, ale také ne na osud, spíš na velké štěstí, které mě v tu dobu provázelo. A to štěstí byla manželova matka. Bylo 4. března 1997, mého syna jsem si přivezla z nemocnice o pár dní dřív. Nic nenasvědčovalo budoucí možné tragédii. Syna jsem po koupání a nakrmení uložila do postýlky, přivřela dveře s tím, že syn bude spát. Za chvilinku přišla tchyně, že se jde podívat na Míšu, já jí řekla, že už asi spí, ale půjdu se potichu podívat. Syn ležel v postýlce a nedýchal, mohly to být 3 minuty, co jsem ho opustila. Kdyby tenkrát tchyně nepřišla, mohl být můj syn mrtvý. Zachránila jsem mu život a syna rozdýchala a zavolala záchrynku, ale bylo to to nejstrašnější, co mě v životě potkalo!!
Tak tomuhle se říká osudový okamžik s velkým O!! Asi má Míša svého anděla strážného, který ho v tom nenechal. Sláva bohu.
Simona
Napsat příspěvek k tak širokému, ale zároveň sofistikovanému tématu, jako jsou OSUDOVÉ OKAMŽIKY, vyžaduje zamyšlení a trochu toho soustředění. Ale já věřím, že se dnes sejdou opravdu zajímavé příběhy, která nás ostatní pohladí po duši a přinesou důkaz, že ne všechno se dá předem naplánovat.
Na vaše e-maily čekám na adrese:
Nový komentář
Komentáře
Ufff
...tak díky Bohu za tchýni
. Po této události bych jí určitě milovala, i kdyby to byla ta nejhorší baba pod sluncem.
já jsem u syna a dcery zažívala afektivní záchvaty, kdy zůstávaly bez dechu...
je to strašný pocit bezradnosti
enka1 — #5
To se stalo mně, když mi byly 4 roky. Máma koukala do postýlky a najednou viděla jak jsem jen rozhodila ruce a nic - naprosto ticho. Vytáhla mě z postýlky a já nedýchala, vzal mě táta, že mi dá umělé dýchání a jak se mnou praštil o gauč - že si mě tam položí, tak jsem se rozdýchala. Doktoři to mámě tenkrát vůbec nevěřili. Pak se mi to stalo ještě jednou v čekárně u dětského - měla jsem minutovou zástavu srdce. Dětská mudra mi udělala masáž a já začala dýchat. Pak teprve uvěřili, ale žádné vyšetření se nekonalo. Dodnes neví, proč se to stalo.
Uff.Mám mráz v zádech.
Byla ve mě malá dušička,když jsem mu dávala umělé dýchání,v tu chvíli jsem si nemohla ani vzpomenout na číslo záchranky.I po těch letech je mi špatně,jenom ,když na to pomyslím.Každá nemoc dětí u mě startuje žaludeční neurózu,bojím se každého zakašlání i teploty.
aspoň k něčemu ty tchýně jsou dobré
každopádně - přesně tohohle jsem se strašně bála, aby se to mojí dceři nestalo. hlavně, že to dobře dopadlo
Snesu hodně, ale když jsou děcka nemocné, tak mám nervy v kýblu. Nevím, jestli bych dokázala, co TY.