Opět je to tu, Vánoce se kvapem blíží a dnešní den je ve znamení obchůzek čerta a anděla s Mikulášem. Jistě si ještě řada z nás vzpomene, jak jsme se coby malé děti tohoto dne obávaly, a čím jsme byly starší, tím více jsme se na něj těšily, přece jen možnost, jak veřejně pozlobit malá dítka, se nám nenaskytne každý den. Existují mezi námi ale i tací, kteří by rozhodnutí vystrašit své malé dítě vzali nejraději zpět. Tak jako paní Alena...
„Kdybych věděla, že můj syn Petr (11) si ponese následky až do dnešních dnů, tak bych čerta s Mikulášem k nám domů nikdy nepozvala,“ začíná s vypravováním paní Alena. „Petr nikdy nebyl nijak zlobivé dítě, a tak jsme ho prakticky tímto zvykem nikdy nestrašili, ale s manželem jsme si řekli, že by se mělo zkusit všechno, a tak jsme si k nám domů oblíbenou trojici objednali. Vůbec nás nenapadlo, co vše se může stát,“ vzpomíná se slzou v oku Alena. „Když náš malý Péťa, kterému bylo tehdy pět let, čerta s Mikulášem a andělem uviděl, neskutečně se lekl a utekl do pokoje, zavolali jsme ho zpátky, ať se nebojí a jde zpět, že brzy dostane svou oblíbenou hračku – autíčko. Péťa ale vůbec nemluvil, popotahoval, manžel tedy pro něj šel do pokoje a chtěl, aby jim řekl říkanku, že pak půjdou pryč. Z malého jsme ale bohužel žádné slovo nevymámili, a jelikož se třásl, uznali jsme, že by bylo nejlepší, abychom čerta s Mikulášem vyprovodili z našeho domu,“ pokračuje ve vzpomínce Alena, hluboce se nadechne a pokračuje ve vyprávění dál.
„Když jsme za ním oba dva opět přišli s tím, že už jsou pryč a v domě nikdo není, nevěřil nám, vůbec nemluvil a nekomunikoval s námi, úplně se změnil. S manželem jsme si mysleli, že strach ho brzy opustí, a dali jsme ho tedy spát s tím, ať už se nebojí, že je vše, jak má být, hladili jsme ho, počkali, až usne, a dali mu jeho oblíbené autíčko. Bylo nám ale divné, že za celou dobu Péťa vůbec nepromluvil. Mysleli jsme si, že trucuje, ale ani o své oblíbené hračky nejevil zájem. Druhý den ráno, když se probudil, tak jsme ho s manželem vedli do školky, ale zjistili jsme, že když se Péťa snažil něco říci, tak zadrhává,“ vypráví nám se slzami v očích Alena, jejíž syn Petr začal po tomto dni lehce koktat, z čehož se bohužel nevyléčil do dnešních dnů.
„S Petrem jsme začali okamžitě chodit na logopedii, kontaktovali jsme samozřejmě i psychology. Bylo nám řečeno, že náš syn musel utrpět opravdu silný šok, který mu způsobil, že začal lehce zadrhávat. S touto vadou řeči se bohužel potýká i do dnešních dní. Neskutečně si to s manželem vyčítáme, jelikož nejhorší pocit na světě je, když víte, že jste ublížili svému vlastnímu dítěti,“ dodává zkroušeně Alena.
„Doufáme, že nadejde den, kdy bude Péťa opět mluvit jako dřív, uděláme pro to vše, ale jeho stav se za uplynulých několik let bohužel nezlepšil, zadrhává stále a hlavně, když je nervózní. Upřímně z celého srdce doufáme, že ale jednoho dne budou veškeré naše návštěvy u všech možných odborníků přínosné a Petr se svého zadrhávání zbaví. Až do konce svého života si to neodpustím,“ uzavírá Alena a dodává:“Tímto bych chtěla apelovat na všechny rodiče, aby si rozmysleli, zda budou chtít svá dítka dnes vystrašit, ať už mohou být sebevíc zlobivější, tak vám to za možné psychické následky vašich dětí skutečně nestojí.“
A jak tento případ vidí odborník? Na to jsme se zeptali dětské psycholožky Mgr. Martiny Vančákové:
- Pár dobrých tipů:
Malá miminka je nejlepší vůbec do mikulášské zábavy nezapojovat, třeba by si je mohla na odpoledne převzít babička.
Ani větší děti nemusíme „hodit do vody“, ale můžeme je postupně psychicky otužovat, zpočátku třeba sledováním mikulášského reje z okna či zpovzdálí, později opatrným přibližováním k těm klidnějším, spořádanějším čertům a malým čertíkům. Pozitivní zkušenosti s překonáním strachu posilují odvahu dítěte a jeho sebedůvěru. Příště si tak třeba troufne zase o něco víc.
Čerti venku nejsou obecně tak ohrožující, jako čerti přímo doma. Venku také můžeme zvolit klidnější místa bez petard a přiopilých pekelníků a nejít přímo „do kotle“.
Domov by měl být bezpečným přístavem, kde vetřelci nemají co dělat. Máme-li bázlivější dítě, nemusíme Mikuláše pozvat dovnitř, může zůstat za dveřmi a dítě (s rodiči) vyjde ven. Honění plačícího dítěte a tahání ho zpod nábytku rozdivočelým čertem už je jednoznačně za hranicí únosnosti.
Pokud se rozhodnete pozvat si mikulášskou trojici domů, měl by to být vždy někdo spolehlivý, koho znáte a s kým si předem domluvíte pravidla i míru strašidelnosti, a o kom víte, že si už předtím u patnácti rodin nenaúčtoval pořádný truňk na zahřátí.
Pokuste se situaci vždy uřídit tak, abyste byli v roli ochránců dítěte. Až bude čert číst z pekelné knihy jeho „hříchy“, můžete se dítěte zastat a vyvážit prohřešky dosaženými úspěchy či prokázanou snahou. Nebo se můžete Mikulášovi pochlubit s něčím, co se už dítě naučilo, čím se vyznamenalo, o co se poctivě snaží. To jsou drobnosti, které si děti často vryjí hluboko do paměti a vzpomenou si ještě po letech, že se ho rodiče zastali, že ho pochválili, či že ho zachránili před odnesením do pekla.
Paní Vančáková, děkujeme vám za vaši odpověď!
Nový komentář
Komentáře
Navíc si myslím, že dnes jde o hodně nevyváženou svatou trojici. Dřív to bývalo tak, že hlavní slovo a vážnost měl Mikuláš, anděl šel hned za ním a teprve daleko vzadu byl čert. Ten nesměl vůbec nic, Mikuláš všecko vyjednával, Mikulášovi se říkaly básničky, anděl se andělsky a líbezně usmíval a čerta oba pouze okřikovali. Dítě se nemělo čeho bát, protože mělo dvoje zastání: v rodičích a v Mikulášovi s andělem. Teď jakoby byl jen ten blbý čert a ti dva svatí jakoby stáli daleko za ním Dřív se čertem strašilo spíš symbolicky, dnes se ze svátku dělá vyslovený horor a ožralí čerti neznají míru. Ono to dneska stojí všecko za pendrek, tak i ten mikulášský svátek se zvrhl.
Když jsem včera ve zprávách viděla hystericky řvoucí děti, na které se sápal čert, tak bych ty rodiče udala na sociálce. Copak je normální působit vlastním dětem tak šílené trauma??
K nám taky chodil čert a Mikuláš a i když jsem věděla,že je to převlečený děda s tátou,maska čerta byla fakt strašidelná. Po tomto večeru jsem se pravidelně pomočila do postele protože jsem se bála vylézt z pod peřiny a jít na záchod. Na druhou stranu jsme měly jako děti k těmto bytostem jakousi úctu. V ten den jsme se vždy už kolem setmění vytratily z ulice a všichni jsme se držely doma a čekaly až přijdou.
Smutný příběh, ... Nejsem proti tradicím, ale návštěva čerta a Mikuláše se dá pojmout i trochu jinak než jen děti vyděsit. Někdy mám pocit, že si to "divadlo" užívají hlavně dospělí, a to bez ohledu na pocity dětí.
Pamatuju si na čerta a Mikuláše, kteří k nám přišli, když mi byly dva nebo tři roky, ten čert byl hrozný, strašně jsem se ho bála a měla jsem z toho pár let trauma. Z vyprávění vím, že z nich příšerně páchl alkohol, takže to asi dokresluje celou zoufalou situaci.
Jak tu někdo psal, anděl a Mikuláš jo, čerta nechat někde venku anebo si "objednat" skupinku bez něj. Když jsem byla větší, stačilo mi, abych slyšela zachrastění řetězu a už ve mně hrklo, ani jsem čerta vidět nemusela.
libuno — #1 Všechny děti jsou a dokonce v každé době byly trochu zlobivé. Jinak by to snad ani děti nebyly. Sáhněme si do svědomí, nebyli jsme jiní! Já mám již tři děti dospělé děti a jsou to podle mě vychovaní a slušní lidé. Poslední dcera ještě není ani náctiletá, přesto i ona je podle mne slušná a vychovaná. A že si zazlobí ..., ano zazlobí a já tvrdím - zlobit je svým způsobem někdy i zdravé!!!
Strašit však nikoli. Tedy alespoň ne v netaktní míře. Každý věk a dokonce i kadé dítě potřebuje něco jiného a je podle toho potřeba postupovat. Názor psycholožky Mgr. Vančákové se mi líbí
Hanice — #17 no, my chodíme dělat tyhle strašidla a můžu říct, že i když máme hodného čerta, který spíš kouká po maminkách, než by strašil děti, tak některé si s ním hrají, jiné mají respekt a jedno dítě vyloženě chytá psotník.. Je třeba hodně přihlížet k povaze dítěte a nehonit své dospělácké ego na úkor prcka.. Když vidím holčičku, která i ve svých snad 10 letech (nevím přesně kolik jí je) dostává div ne hysterický záchvat, když tam přijdeme (už mi bylo řečeno, že mívá po Mikuláši i horečky a průjmy), nevím, co si o jejích prarodičích a příbuzenstvu mám myslet.. Ani se k ní nepřibližujeme, raději už na ní ani nemluvíme a všímáme si dětí, které se tak moc nebojí, aby věděla, že jí nechceme nikam odtáhnout a unést.. Stejně se křečovitě drží nejbližšího dospěláka ani nadílku od nás převzít nechce. Myslím, že by ji na tu oslavu vodit neměli a zvolit jiný způsob..
Vůbec nechápu, kdo vymyslel, že se Mikulášem straší.
U nás jsme odjakživa dětem říkali, že Mikuláš je hodný a rozdává dětem sladkosti. Takže když Mikuláš přišel, děti se těšily na mlsky a nějaký čert (i když se snažil) je moc nevystrašil. Samozřejmě proběhlo i povídání o zlobení, ale v "pohodě". Takže si myslím, že je jedno jestli ve 3 nebo v 6 letech, důležitá je ta příprava předem.
Hanice — #17souhlasím, zvali jsme čerta s andělem každý rok a nikdy nebyl problém
Pro naše děti jsem čerta a Mikuláše nikdy nezvli. Stačil mi zážitek s mým bratrem i když ne s tak nedobrým koncem, když byl malý přišel k nám čert. Takže jsme to prostě neriskovali.
Já bych tradici nezatracovala, hodný anděl s Mikulášem a hodný čert, který děti až tak neděsí patří k předvánoční době.
Hlavně teda nějak nechápu, k čemu by v dnešní době mělo být dobré, aby dítě věřilo, že čert je skutečný a opravdu ho může vzít do pekla. Které dítě zlobí tolik, že by si to zasloužilo? A pokud nevěří na čerty dospělí, proč s tím blbnou hlavu dětem?
Jasně, tradice, v pořádku - dokud je to divadlo, legrace, dítě ví, že čert je strejda, pro tu chvíli se s ním honí a nechá se i nacpat do pytle, aby se pak všichni svorně něčím mlsným občerstvili. Tohle beru. Ale strašit malé děti, které z toho nemají rozum, a úplně zbytečně, protože malé děti prostě zlobí, i kdyby stokrát slíbily, že už budou hodné, to mi fakt přijde dost praštěné. 
Nejsem pro strašení dětí kdykoli a čímkoli, nejen čerty na Mikuláše.
Můj tatínek jako pětileté dítě hodil po Mikuláši nožem a dostal samozřejmě výprask. Měl z toho trauma do dospělosti a tak k nám, když jsem byla dítě, nikdy Mikuláš s čerty nepřišel. Mikulášská nadílka se zázračně objevila přes noc na talíři za oknem.
v kolektivu např. ve školce s citem ano, domů a ještě ve zlém určitě ne
Včera jsme s dcerkou byli na mikulášské besídce, kterou pořádal zaměstnavatel a bylo to moc pěkné:-) Natálka den po Vánocích letos oslaví páté narozeniny a čertů se opravdu bojí, takže domů bychom si jej nikdy nepozvali, protože chceme, aby doma se cítila bezpečně. Ale malinké postrašeníčko jednou do roka čerty uznáváme - chodíme proto na mikulášské besídky, kde je více dětí - Natálka se i tak bojí, ale mezi dětmi to zvládá lépe. Minulý rok se tak bála, že se na čerta ani nepodívala a básničku neřekla. Letos už s čertem komunikovala, velmi bázlivě, ale byla udivená, že čert věděl o její neřesti kousání nehtíků, a tak mu slíbila, že už to dělat nebude a měla radost, že je na letošní rok potvrzeno, že do pekla nepatří a je tedy hodné dítě:-) Z Mikuláše a anděla byla samozřejmě nadšená a letos krásně i zazpívala do mikrofonu mikulášskou píseň:-)
Popravdě nejsem zrovna zastánce nějakého šíleného strašení dětí, ale chození čertů beru jako tradici a líbí se mi. K mým klukům jsem je prvně pustila v jejich dvou letech, a pak každý rok. Ale byli to známí a když byli kluci malí, měla jsem s nimi domluveno, že nechci žádné strašení, jen aby se ukázali a dovnitř jsem pustila jen mikuláše s andělem. A všechno v pohodě. Když pak byli větší, už i věděli, kdo to vlastně chodí, tak to už byla spíš sranda, i je čerti honili a třeba i strčili do pytle. Ale všichni jsme se znali, pak ještě chvíli povídali na chodbě v bytovce ještě s jinými sousedy, takže pohoda. Pravda je, že jsem domů nikdy jiné čerty nepustila, než ty domluvené.
Když se podívám na filmy, které má můj šestiletý vnuk oblíbené - je tam plno robotů a jakési divné obludy, tak mi do té dnešní elektronické doby tyto klasické postavy nějak nepasují. Jsem zvědavá, co mi bude vypravovat. Bát se ale rozhodně nebude.
Když jsem se přestěhovali na vesnici, měla naše malá 4 roky, Klučík byl ještě miminko. Pozvali jsme na radu kamarádky místního Mikuláše s čerty a anděly. Dodnes lituji, manžel to nestihl z práce, já tu byla s dětmi sama. Čerti byli skuteční jako z pekla, naše hodná malá holčička byla tak vyděšená, že od té doby nechce jít na žádnou besídku nebo divadlo kde by se mohl čert objevit. Je to už 2 roky, ale stále se bojí abych náhodou zase nepozvala Mikulášovu partu. Dobře ví že jsou to převlečení lidé, ale bojí se stejně
Tak ta fotka tady, té jsem se lekla. Tohle přijít k nám domů, tak mám z toho trauma
rendvo — #4 Mým synkům bylo 3 a 5 let, když manžel pozval domů Mikuláše. Věděl, že jsem proti tomu, tak mi to radši neřekl. Ovšem v okamžiku, kdy pacholíci jen slyšeli rozruch čertů za dveřma, tak utekli k sobě do pokoje a zalezli do peřiňáku. Ani ještě nic neviděli, Mikuláš a čerti byli před bytem na chodbě. Nedovolila jsem, aby lezli do bytu, manželovi jsem sdělila, že když si je pozval, tak ať si to jde užít sám, a teprve asi po hodině, když už bylo bezpečně ticho a klid, se mi podařilo děti vylákat z peřiňáku ven a ujistit je, že nebezpečí zůstalo venku a doma se nic neděje. O X let později přitom mí potomci bez problémů absolvovali mikulášské besídky ve skautském oddílu, to si užívali a byla legrace. Podle mě je zbytečné do záležitosti tahat takhle malé děti.
Počkala bych, 2,5 roku je málo, ale třeba máš extrovertní dítě, které se nebojí ani čerta a všechny je zmydlí na jednu hromadu. 