Možná vám zatím jméno Marko Lopatič nic neříká, i když jste se s ním už mohly na našich stránkách seznámit. Ale věřím tomu, že o tomhle ctižádostivém mladíkovi, který má rád ženy s velkým Ž, ještě uslyšíte.
Proč právě Marko? Když mi přišly do „mejlu“ fotky jeho modelů, zpozorněla jsem. Konečně návrhář, který se nebojí ženských křivek. Jeho modely mají nápad a energii. Když jsem uveřejnila článek Konečně návrhář pro ženy „Krev a mlíko“, přečetla jsem si rozporuplné reakce a otázky typu: Kde jsou ty plné tvary? Kdy už konečně začne někdo tvořit pro opravdové baculky! Tohle jsou jenom takové řeči... To mě vlastně vyprovokovalo k tomu, abych se s Markem sešla. A nelituji. Marko se nenechal otrávit a každá (byť negativní) reakce je pro něj impulsem. Bere ji s humorem a nadhledem.
Když děláte rozhovory s návrháři, většinou se dozvíte, že je móda zajímala už odmalička, mezi hadříky vyrůstali, stále si něco kreslili a pak zcela přirozeně pokračovali studiem na nějaké výtvarné škole, kde získali základy. Ne tak Marko. Horkokrevný Srb, Bosňan na to šel úplně obráceně. Z našeho pohledu až trochu naivně. Neumí kreslit, neumí stříhat ani šít, ale má jasnou představu a umí ji sdělit. Ale abych nepředbíhala. Marko Lopatič je nejen zajímavý jako začínající návrhář, ale i jako člověk, mladý muž, temperamentní a strááášně upovídaný. Když jsem se s ním sešla v jedné příjemné restauraci na rohu Opletalky a zapnula diktafon, nemusela jsem ani klást otázky. Marko začal vyprávět sám a já jen žasla, jak to dám všechno dohromady.
Tolik energie, elánu a zdravě dravého optimismu jsem u nikoho už dlouho neviděla. Nechala jsem se unášet jeho vyprávěním, nejen o módě a plánech, ale i o životě, kráse a inspiracích. A tak by to mělo být. Rozhovory, při kterých nekladete otázky, ale stáváte se součástí „monologu“, mě baví. A tak i tenhle rozhovor bude trochu netradiční .
Marko, doufám, že nebudu netaktní, ale podle jména asi nebudete z Čech. (Vypadalo to, že ho má otázka vůbec nevyvedla z míry, naopak, o svém původu mluvil s hrdostí.)
Jsem původem ze Sarajeva (Bosňan), ale od 91. žiju tady. Otec pracoval na projektu motolské nemocnice, my za ním přijeli na dovolenou, a v té době u nás začaly ty nepokoje. Takže jsme už zůstali. Ale Balkán mě stále přitahuje a inspiruje. Jeho kultura je mi blízká a dost z ní čerpám. Žena je tam ženou, je pyšná na svá ňadra, útlý pas a výrazné boky a muži zase na široká ramena a ostré rysy. Musí být hora, aby mohlo existovat údolí.
Zrovna nedávno jsem se o tom bavil s lidi z umělecké branže a došli jsme k názoru, že se v současné módě začínají ztrácet rysy mužství a ženství. Prostě se mi líbí ženské tvary, a proto jsou i moje modely tvarově velmi definované. Chci vyjádřit smyslnost. Moje šaty jsou expresivní, barevné a střihově výrazné, ale pořád zůstávají v jednoduchých liniích. Mám rád, když šaty vzbuzují fantazii. O tak jsem třeba navrhl černé šaty na párty, které jsou na bocích průhledné, takže ukazují hodně, a zároveň nic.
Vy jste takový návrhář filosof... (To Marka evidentně pobavilo.)
Ano, dá se to tak říct. Když se mě někdo zeptá, jak trávím volný čas, tak říkám: Pustím si klidnou hudbu, zapálím si vonnou tyčinku a medituji nebo si čtu knihy o různých mytologických a filozofických otázkách napříč národy světa. Tohle studuji a to mě zajímá.
To mě přímo svádí k otázce, čím se inspirujete. Ale neříkejte mi, že vším… zkuste to vyjádřit jednou větou.
Můžu dvěma? (Zasmál se.)
Třeba vesmírem. Zrovna nedávno jsem kreslil některé návrhy a před každým návrhem jsem zavřel oči, uvolnil mysl a ten obraz, který mi přišel, jsem dal na papír.
A pak mám své divy, které mě inspirují. Je to několik žen na tomto světě, Beyonce, Christina Aguilera, zpěvačka Rihanna a zdejší, dá se říct moje kamarádka a spolupracovnice, Lenka, která mě inspirovala k mnoha modelům. Ale těch žen, které jsou mi blízké a něčím mě inspirují, je víc. Třeba Sarah Jessica Parker nebo Madonna.
A u nás třeba Lucka Bílá a Yvetta Blanarovičová.
Ale ty jsou poměrně drobné, ne?
To ano, ale Lucka Bílá má své „přednosti“ a Iveta má zase temperament, kterým to může vynahradit.
Na vašich stránkách vyzýváte čtenářky, aby se ozvaly, že jim poradíte s image, jak být sama se sebou spokojenější.
Přiznám se, že styling dělám spíše na základě doporučení než přes web. Ale nejde mi o to na někoho navěsit šaty a myslet si, že je to všechno. Důležitá je krása, která vychází zevnitř. Když je žena sama se sebou spokojena, smířena se svou postavou a má se ráda taková, jaká je. Šaty jsou pak už jen hezkým obalem, který může pomoct.
A jak byste přistupoval nebo poradil ženě opravdu obézní?
Přiznám se, že žena, která má sto šedesát centimetrů a sto dvacet kilo to bude mít extrémně těžké. Tam už střih nehraje roli a vlastně ani nepomůže, ale dá se najít určitá cesta. Třeba pomocí látek. Vybrat takovou, která tu ženu uspokojí. Já tvrdím, že mám rád křivky a chci s nimi pracovat. Začal jsem s velikostí 38, ale chci pokračovat 42, 44 a nafotit s nimi propagaci, ale všechno chce čas a zázemí. Jsem sice vzletný umělec, ale musím myslet i obchodně, a pro takové modely hledat cílovou skupinu. Od lidí z branže jsem slyšel, že s takovými modely v časopisech neuspěju. Že mi to neotisknou, protože je to málo fashion. Moc jiné, moc umělecké. Když se podíváte na módní fotky ve většině magazínů, vidíte tam věšáky na šaty v krkolomných pózách. Ta fotka ukazuje model, to ano, je to krása, ale to je všechno. Nejde mi jen o tu povrchní krásu, ale snažím se do těch modelů dostat i něco navíc.
No vidíte, a já bych řekla, že tady musí být hlad po modelech pro „normální“ ženy, kterých je u nás určitě víc než těch extrémně štíhlých, které se propagují v časopisech.
K tomu směřuji a musím tomu jít vstříc. Čas ukáže na mé tvorbě, že to myslím vážně.
Vy jste návrhář „samouk“, což může mít i řadu výhod. Jak jste se k tomu vůbec dostal?
Mám takové motto, „Když něco hodně chceš, tak to udělej.“ Tak je to vlastně i s mým snem stát se návrhářem. Jenom touha a myšlenka nestačí. Když budu sedět doma a koukat do stropu, nic se nestane.
Nejsem studovaný, dokončil jsem obchodní školu, nějaký čas jsem pracoval ve finančnictví, v telemarketingu, v managementu… všechny tyhle zkušenosti se mi určitě hodily, když jsem se začal věnovat stylingu. A po celou dobu jsem šel za svým cílem, kterým je návrhářství. Zatím jsem na začátku a potřebuji sbírat zkušenosti.
Jsem horká hlava, ale naštěstí mám kolem sebe lidi, kteří mě drží nohama na zemi. Trochu mi pomohla i „náhoda“, osud, bůh, každý tomu říká jinak. Zrovna mi skončila nějaká práce, stál jsem na ulici a říkal si: „Co budu dělat dál?“ A najednou se mi ozvala kamarádka, abych přijel na Barrandov dělat stylistu a kostyméra na jednom pořadu. A já říkám OK, a tak jsem začal. Pak přišla privátní klientela, styling, focení, společné nákupy, domácí revize šatníku. A tak to pokračovalo, až jsem se cítil dost zkušený a silný na to, abych mohl začít s vlastní tvorbou. Teď už mám svůj tým lidí, svoje krejčové, které to se mnou nemají jednoduché, když se s nimi snažím převést do reality svou vizi.
Do toho se dál vzdělávám, chodím na kresbu, učím se šít, střihat, a k tomu si sám dělám managera, zařizuji schůzky, sháním klienty i finanční prostředky.
Proti vystudovaným návrhářům to máte mnohem složitější. Je to běh na dlouhou trať, jak se u nás říká. Ale máte zase tu výhodu, že nejste ovlivněn a jdete do toho „čistýma očima“. Když si vymyslíte nějaké šaty, nezabýváte se otázkou, že nepůjdou ustřihnout.
Spousta slavných návrhářů světa není vystudovaných a já je mám za vzory. Třeba Giorgio Armani vystudoval medicínu a za svůj krátký život vybudoval módní impérium a značku takového věhlasu jako jiné módní domy za celé generace. Manolo Blahnik, který je napůl Čech, vystudoval literaturu, a Vivienne Westwood zase učila. Dior vystudoval obchod, aby uspokojil otce, a pak se teprve začal věnovat módě. Jsou to moje velké vzory.
Nemám tu pohádku, že jsem si odmalička něco kreslil a všichni věděli, že ze mě bude návrhář. Byl jsem od malička „průserář“, hlučné dítě, všude mě bylo až moc, a vždycky jsem chtěl být drsný byznysmen, což mám možná také zakořeněné z toho Balkánu, kde jsou drsní chlapci.
Pak teprve jsem začal prozřívat a myslím, že móda je pro mě přesně ten pravý obor. Prostřednictvím oblečení a módy něco sdělovat. Já říkám, že oblečení je naše forma komunikace s okolím. Dřív, než člověka poznáme, vidíme, na co má na sobě, a můžeme si tak o něm udělat první obrázek. Oblečení si vybíráme podvědomě, a to o nás hodě vypovídá.
Co jste říkal reakcím našich čtenářek na vaše modely? Podle nich jsou sice hezké, ale opět na štíhlé ženy, a odkazovaly vás na pana Saudka. U něj prý máte hledat ty správné modelky. Co vy a to?
Samozřejmě že jsem to četl, ale nechtěl jsem na to nijak reagovat. Pan Saudek je jistě ikona svého oboru. On si vybírá modelky, které už jsou většinou u té hranice tloušťky, kde už potřebují jen ty metry látek. Ale on je fotí tak, že jeho pohledem jsou krásné. I bez té masky oblečení. Určitě fotí i dámy, pro které bych rád šaty navrhnul, ale většina jeho modelek už se blíží opravdové obezitě. Mé modelky jsou krásné a rozhodně nejsou hubené. Ale jak už jsem nastínil, hodlám jít o krok dál, ale nechci na začátku prozradit všechno.
Mám veliké plány a věřím, že směřuji k tomu mít celosvětový brand. Ve třiceti zaznamenám světový úspěch a v padesáti budu mít světovou značku. Určitě existuje mnoho ambiciózních lidí, ale většinou se nechají odradit první fackou od života a skončí. Setkal jsem se spoustou lidí, kteří mne od toho odrazovali. „Nemáš kontakty, nemáš školu, budeš potřebovat nonstop inspiraci, je to těžké se prosadit.“ Ale já to tak cítím a mám tu sílu vstát a začít něco dělat a věřím, že to dokážu. A když pak viděli první úspěchy, museli uznat, že to jde, když se za tím jde. Za ty dva roky, co jsem v módní branži, už jsem dostal hodně facek, i to se děje. No a? Napsal jsem několika návrhářům, aby se podívali na mé práce. Někteří se mi neozvali vůbec, jiní mě slušně odmítli a jediný, kdo měl zájem, byla Liběna Rochová. Tehdy jsem seděl v jejím ateliéru na Malé Straně a ona mi řekla. „Marko, já vám nemůžu říct, že budete úspěšný, nebo že máte talent, z těch obrázků to zatím není poznat, chybí vám kresba, základy, technika, ale máte tu energii, máte vizi a vůli. Zkuste to!“ A to mě ohromně nakoplo, moc si toho vážím. Potvrdila mi mou teorii.
Nepodělat se a jít za svým cílem.
Komentář k fotografiím Marko Lopatič
BusinessCocktailJalta.in - Fotoalbum
Byl večer 8. 2. 2013, pátek. Tehdy se uskutečnil první z řady byznys koktejlů. Pro tentokrát v hotelu Jalta na Václavském náměstí. Aby si páni podnikatelé ne jen povídali a měli na práci i něco jiného než ochutnávání doutníků a whisky, organizátoři večera jim pořídili kulturní zábavu v podobě mé skromné prezentace i s doprovodným, krátkým podíváním o „business-dress-code“ a ukázkou. Předvedl jsem jak svou vlastní představu o dámské byznys a večerní módě, ale i to, jak u mužů lze dodržet pravidla oblékání pro podnikatele, a při tom vypadat svěže a nápaditě. Však v podnikání, kde jsme spoutání pravidly více než kde jinde, mohu říct, že oblečení je forma komunikace. Řekněte tak svým kolegům a obchodním partnerům, že Vy jste ti správní a výjimeční pro obchod.
Čtěte také:
- Liběna Rochová: Žena by měla umět přirozeně stárnout
- Geislerová přišla pozdě. Měla jsem Polanku jen pro sebe
- Tatiana Kovaříková: Jiřího Korna jsem se trochu bála
- Natali Ruden: Nechci, aby můj syn byl návrhářem
Nový komentář
Komentáře
Trefa — #55 hej
Trefa:ma docela dobry fkus.je mlady a urcite se jeste zlepsi.kazdy musi nejak zacinat.
Ne podle tohoto rozhovoru zde, ale podle toho z českých lvů, z odkazu od Gerdy. Čímž se potvrzuje, že napsat lze cokoli, aby to trošku vypadalo, ale když pak někde dotyčný otevře ústa naživo, je vymalováno.
Dana Haklová — #49 výstřední umělec?
Podle toho rozhovoru mají oba, on i jeho inspirativní slečna, dost.
Něco tak hloupého jsem už dlouho neslyšela.
peetrax — #40 Netušila jsem, jak na tom jsi s váhou. Nebylo v tom nic osobního. Z toho, co jsi psala jako reakci na můj příspěvek, jsem měla dojem, že ti připadá výmluva na nemoc u všech oprávněná, proto jsem ti oponovala. Myslím si, že přejídání u je taky porucha příjmu potravy a škodí zdraví, i když asi méně než anorexie.
Dana Haklová — #49 myslím, že po pár takových omylech na to přijde
Dana Haklová — #49 tak ono je to svým způsobem i oživení jindy jednotvárných společenských akcí, ale obráceně na to jde, to teda fakt jo. Hlavně v tom, že obézní je vel. 44, to pořád nějak nedokážu pobrat.
gerda — #47 Tak mu to neberte. Je to prostě výstřední umělec
John Galliano se také maluje a chodí různě extravagantně postrojený...
Marko na to jde trochu obráceně, což mu (pravda) asi neprospívá. Zapomíná, že Praha není Paříž nebo Londýn
ToraToraTora — #28 On přece o nich neříká nic jiného než to, že jsou pěkné... ...a o těch opravdu tlustých se vyjadřoval velmi decentně a slovo tlustá se ani neodvážil vyslovit
peetrax — #46 moc nerozumím tomu, jak zdůvodňuje nalíčení. Copak muž potřebuje zdůrazňovat svou "ženskou stránku?" No, asi jsem přízemní. Jen bych řekla, že po tom, co se předvedl takhle zmaškařený, by si normální člověk u něj nedal šít ani kraťasy
gerda — #45 podle odkazu, cos tu dávala, tam nikdo nevyjadřoval svou individualitu, pouze on.
Je to jen snaha na sebe strhávat pozornost za přítomnosti fotoaparátů, pochybuju, že by si to oblékl třeba na nákup do hypermarketu.
Za takovým mužíkem se teda taky neohlídnu, ale třeba ani nejsem cílová skupina.
peetrax — #44 mně se líbí chlapi v sukni, ale když vypadají jako chlapi! Třeba skotský kilt, ten na mužích vůbec nepatřičně nevypadá. Takže není sukně jako sukně, ale chlap má být chlapem.
gerda — #38 mně je teda fakt putna, jak byl mládenec vymóděnej, chtěl se načančat na merendu, tak mu to přejte.
Nevím, jak jinde, ale v Brně chodí chlapi v sukních už několik let, i když teda ne v tak výrazných.
Jo a podle oblečení jsem se naučila nesoudit, kdyby jo, tak bych dnes měla o jednu skvělou kamarádku méně.
gerda — #38 masakr. Kámoš kdysi taky nosil sukni, ušila mu ji maminka od jeho tehdejší holky.. Vypadalo to zajímavě, ale dotvářel to brutálním líčením ve stylu M.Mansona. Pořád vypadal jako chlap. Tenhle vypadá, že ho malovala mladší ségra a šaty čórl někde v půjčovně kostýmů.
Pentlička — #36 já mám velikost 38-40 a tlustá rozhodně nejsem, ani náhodou. Spíš mi nikdo nevěří mou váhu a velikost oblečení. Ono to bude kus od kusu ale kdybych měla velikost 36 tak na mě z 20 metrů počítají lidi žebra i přes oblečení..
Rozhovor zajímavý, ale některé modely mi přijdou spíchlé horkou jehlou
Altamora — #39 to je fajn, že to adresuješ mně, ale nevím proč. Sama jsem loni vyhledala kvůli kvalifikovaným radám dietní sestru a shodila jsem deset kilo (dvacet kg jsem přibrala z antidepresiv, možná teda i částečně z toho, že jsem se vrátila do normálního života a začala zas jíst a spát).
Neobhajuju přibírání a zanedbávání zdraví, jen to, že se fakt přibrat dá a člověk ani neví jak a že nechápu postoj "mně se to nestalo, tak nechápu, jak se to může stát jiným".
peetrax — #33 Mám sklony k tloustnutí a miluju jídlo. A čokoládu. Jsem schopná na posezení sníst bonboniéru a pak se ještě dívat, co dobrého bych si dala. Jednou jsem přibrala za tři měsíce 11 kg, to jsem zrovna psala diplomku, neměla jsem na koleji váhu, v pohodlí volných šatů mě nic neškrtilo. A pak jsem to víc než rok pracně shazovala. Ani teď nemám stálou váhu. Ale právě proto se pořád musím hlídat. Ne kvůli vzhledu, ale kvůli zdraví, ne kvůli ostatním, kvůli sobě. Kdybych se zase rozjela, řešila bych to, klidně i lékařem. Nevymlouvala bych se. Dříve nikdo neřešil alkoholismus, pak se začal léčit. Závislost na jídle je léčitelná hůř, bez jídla žít nejde, ale není od věci, když si někteří obézní uvědomí, že si jídlem něco kompenzují a že to jejich zdraví nesvědčí.
tak další pokus - http://www.super.cz/155409-to-jste-v-zivote-nevideli-na-lvech-sokoval-naliceny-muz-v-obri-sukni.html
gerda — #31 Jo až takhle, že by to měl? To by vysvětlovalo mnohé, ale ne to, jak pořád mluví o skutečných křivkách a ženských tvarech.....leda by to byla kamufláž