Zrovna včera jsem se o několik let přenesla zpátky. Najednou mi bylo krásných 12, 13, 14, 15 let… Po dlouhé době jsem se totiž ocitla v mém rodném domově.
Projížděla jsem mou rodnou čtvrtí. Ačkoli zase nebylo tak pozdě, už byla tma. V zimě se rychle stmívá, a to nemám moc ráda. Všude je tma, pouliční lampy toho moc neosvítí, nikde ani živáčka… Ale nedalo mi to, a tak jsem zaparkovala na jednom parkovišti poblíž mého rodného domova.
Záměrně jsem neparkovala v ulici, ve které jsem dříve bydlela, aby mě náhodou někdo nepoznal. I když jsem si vždycky přála někoho z dětství potkat, aspoň jen zahlédnout a vidět, jak se ten dotyčný změnil. Přesto jsem tam nezaparkovala. Možná jsem se nějakého setkání bála… Kdo ví.
Pomalu jsem kráčela zasněženou ztichlou ulicí a nade mnou se pomalu snášely lehké sněhové vločky.
Přesto jsem potkala pár známých tváří. Nebyly to sice zrovna ti, s kterými jsem se dobře znala nebo s nimi trávila volné chvíle. Byly to spíš tváře od vidění, které jsem den co den potkávala a oni mě. Ale ani jedna ta tvář mě nepoznala. Možná jsem se natolik změnila, možná nechtěli poznat…
Hustě sněžilo. Stála jsem nedaleko domu, ve kterém jsem kdysi dávno bydlela. Za domem byl mírný kopeček, na kterém jsme jako děti bobovaly, sáňkovaly. Najednou jsem byla tou malou pubertální holkou, která se vracela známou cestou z venku domů. Procházela jsem okolo hloučku dětí, které se koulovaly a sáňkovaly.
Viděla jsem samu sebe s kamarády. Jak spolu blbneme. Slyšela jsem mámu, jak na mě volá z balkonu, který jsme měli na tu stranu, kde byl kopeček, ať jdu domů…
Před domem, ve kterém jsem bydlela, jsem se zastavila. Bylo to už tak dávno, co jsem v něm bydlela. Bohužel v rodném domově nikdo nezůstal, ani rodiče.
Musela jsem se smát při vzpomínce, která se mi jednou přihodila cestou domů. Tenkrát mi to bylo strašně trapné. I teď, po letech, jsem byla rudá až na… :-) Jako by to bylo včera. Tenkrát mě pozoroval jeden kluk, který byl do mě strašně zamilovaný. :-)
Zachumlala jsem se do kabátu, aby mě náhodou někdo nepoznal, a se sklopenou hlavou jsem pokračovala dál.
Všude jsem viděla kamarády a známé. Parta, do které jsem chodila, postávala u vedlejšího domu, na parkovišti mezi auty se koulovali kamarádi, kdosi na mě volal…
Bohužel, vše jen ve vzpomínkách.
Tady do toho okna jsem házela sněhové koule, tady do toho jsem volala na kamarádku a tady v těch oknech zase bydlel moc fajn kluk a stále bydlí, nyní jako muž.
Podívala jsem se do těch známých oken. Byla tam tma a jen venkovní vánoční osvětlení, které bylo rok co rok stejné, prozrazovalo, že ten byt je stále jím obýván.
Najednou mi bylo tak nějak smutno. Z toho, jak ten čas letí. Ale takový je život...
Naposledy jsem se otočila a pomyslně zvedla ruku, abych zamávala „nikomu“.
Hezké vzpomínky jsou nejkrásnější věc. Proto byste si je neměli nechat vzít. Braňte si je. Vždyť vzpomínky dodávají životu smysl.
Nový komentář
Komentáře
Vyrůstala jsem na velké vesnici na severní Moravě. V 18 jsem nastoupila na umístěnku daleko z domu, potom jsem šla na VŠ do Prahy, vdala se, měla děti. Rodiče bydleli stále v malém domku, který si ještě před válkou postavili. Domů jsme jezdili na víkend jednou měsíčně, děti tam jezdily na prázdniny, ale naše ulice už neměla děti, takže tam nejezdily moc rády. Bývala jsem v dětské partě ulice skoro nejmladší. Jednou ročně na hody jsem se prošla kolem kolotočů, vesnice se hodně rozšířila, většinu lidí jsem neznala. Přišli povodně 1997, přijela jsem uklízet. Otec už nežil, maminka byla v penzionu, domek jsem připravovala k prodeji. Ve vesnici jsem potkávala lidi, na které jsem se nepamatovala, ale kteří se mě ptali, jestli nepotřebuju pomoct s úklidem, protože oni vytopeni nebyli a jestli nás není dost, tak přijdou pomoci. Byl to nádherný šok. Za týden zemřela maminka a titíž lidé se mě znovu ptali, jestli mi mohou pomoct něco zařídit. Starosta, který byl naši sousedem a mým kamarádem z dětství mi nabídl všechno zařídit. Dnes tam jezdíme zase jednou měsíčně - uklidit a načančat hroby. Projedeme ulici, kde už zase začínají být děti, podívám se na domek. Když jsme měli naposled sraz spolužáků ze základky, poprvé jsem dostala nabídky na přespání. Na hřbitově se znovu seznamuji s vesnicí. Asi to celé vyznělo moc smutně, možná návraty nikam bývají smutné, ale já se tam teď vracím docela ráda, mám tam zase hodně známých, potkávám se s lidmi občas v obchodech, na ulici. I když bydlím jinde, mám opět pocit návratu domů, který jsem celá léta neznala. Je mi letos 60, dávno jsme se rozprchli, ale navzájem jsme pro sebe zase "holky a kluci" z naší školky.
No, tak já se do místa svého dětství vypravím sporadicky, jinak se s našimi scházíme na společné chalupě. Hned poprve mě nasejřilo i to, že už tam není naskládané to dříví, co bývalo (pančto se nedostanete na střechu obecních garáží). Sice nevím, proč bych tam lezla, ale z principu
Obchody jsou jinak, všechno jinak. A já stará konzerva jsem z toho měla málem trauma
Hu - těch chyb
, si je, prosím, opravte
.
Já se taky vrátila na místo, kde jsem žila od narození do mých 7 let. Loni v létě. Párkrát jsem tam byla i mezitím ale jako dospělá už ne. Když jsme projížděli městem, pátrala jsem očima, CO si budupamatovat. Domy už mi nic neříkaly, ale cestu domů.... tu jsem pznala. Prjeli jsme podjezdem pod kolejema a byli jsme tam. Brána cukrovaru, kde jsme bydeli, byla otevřená. Srdíčko se mi klepalo.... ale to bylo všechno. To, co se mi jako malému dítěti zdálo úúúžasné a plné doborodružství, to mi dnes připadalo špinavé, zanedbané, neudržované.... Zahrada, co patřila k domu, byla ze 2/3 zničená, rozoraná a plná bince, všude bláto, staré vozíky na řepu.... A procházka náměstím mne taky zklamala - na jednu strnau jsem měla úžasnou radost, že si pamatuju, kde byl který obchod - a on tam kupodivu sem tam některý byl stále na svém místě... Zklamala mne nečistota a vybavení těch obchodů, ve smíšeném zboží bych si tedy FAKT nic nekoupila, jednota či co to tam mají byla taky taková podivná a nelogicky uspořádaná....
Nevím, zklamalo mne to - ale ty hezké vzpomínky, co mám v srdíčku - třeba jak jsme my děti z celého cukrovaru (asi 5 nás bylo) dělaly koláče z bláta, jak jsme lozily do kontejneru se surovým cukrem a nabíraly si ho do hrníčků... jak jsme lezly do rozpadlých domů, jak stavěli vedle našeho domu silo a "bucharem" mlátili tak, že nám talíře v kreenci poskakovali, jak jsme s brácho sbírali šneky v Panské zahradě a pk si je vkýblu přineli domů a oni nám přes noc oslintali zdi domu..... - tyhle vzpomínky to nesmazalo.
Krásně napsané
. Před rokem jsem se odstěhovala od rodičů. Tehdy mi to připadalo super, budu samostatná.Ale teď kdykoli jdu k našim na návštěvu, mám takový zvláštní pocit.Chci tam zůstat, zase se zachumlat pod deku k televizi a hádat se s bráchou o ovládač. Ale každý si musí udělat to svoje hnízdečko. Teď cítím, jak rodiče miluji a jak hezké mám díky nim vzpomínky.
womanka: Máš štěstí, že máš tolerantní rodiče...jinak by sis to mohla dělat jak chtěla a oni by si to stejně dělali jak by chtěli oni....
...je to hlavně o toleranci...obou stran...
Važte si toho, že máte na své dětství hezké vzpomínky, já je nemám, ani v nejmenším....
Musím se přiznat, že jsem v sobotu byla v kině, kam jsme chodili se školou, s kamarádkama..Nechtěla jsem tomu věřit, ale nebyla jsem v těch končinách skoro 20 let..Zatímco známí se rozhlíželi v předsálí, já obcházela důvěrně známe kouty a říkala si- tohle tu nebylo, tohle taky ne...nemohla jsem se smířit s myšlenkou, že už je to tak dávno..
No ono bydlet ve stejném domě dvě generace asi má také pár mínusů. Známý si pořád stěžoval, že když přijde domů, tak má po náladě, protože stoprocentně narazí v kuchyni na tchýni, co vykecává s manželkou a není nic udělané
doslovně: bordel jak v tanku a nic k jídlu 
Kopce byly, ne byli...
Já bydlím pořád na stejným místě, ale občas při procházce zavítám na místa, kam jsme chodili sáňkovat. Byli tam tři kopce, jeden pro mrňata, druhej docela vysokej a nejvíc užívanej a třetí byl fakt už pro frajery, měl uprostřed takovej schod, takže sáně letěly kus vzduchem. Dneska když ty kopce vidím, tak oni snad zapadají do země, jak jsou všechny malinký a nemůžu pochopit, že jsme se toho třetího fakt jako děcka bály.
moc hezky napsane, taky jsem se tak jednou jela podivat do mesta, kde jsme bydleli do mych 8 let a stala jsem pred domem,kde bydlela tehdy moje nejlepsi kamaradka, ale bala jsem se zazvonit
womanka:
člověk si někdy ani neuvědomuje,co má...hezky jsi to napsala...
Tak já se jen odstěhovala z jednoho sídliště na druhé, takže to takhle neberu....ale když přijedu za rodičema a jdu okolo domu, kde jsou klepadla na koberce, tak si vzpomenu, jak jsem na nich jako holka s kamarádkou vysívala hlavou dolů
.....
A kdopak to psal?
Ono záleží na tom, v jakém rozpoložení se vracíš. Mě se jednou stalo, že jsem se vrátila do krajiny mého dětství a byla jsem dost na hadry...
Pro mě končily první z těchto návratů strašlivým zklamáním. Ten pocit očekávání, radosti, který jsem s dětstvím měla spojený se jaksi nedostavil. Takže teď už se nepokouším vrátit ,jenom zvenčí pozoruji
Taky hrozně ráda vzpomínám, vracím se do dětských let.... Byly to krásný časy. když se sejdme všichni u našcich doma /rodiče, ségra s přátelem, já s manželem a bráška/ často se nám stává že skončíme u starých fotek
A když jsdu svým "rodným" městem, tak mám pořád oči na stopkách, co kdybych potkala někoho známého, někoho s kým jsem zažila báječné pubertální časy.....
Ja uz se skoro ani nemam kam vracet
Mesto sice, stoji, nase ulice a dum take, ale ....
Vsichni jsou tak vazni, uspechani, ustarosteni. Samozrejme. Oni tam ziji a kdyz prijedu ja, tak jsem na dovolene, tudiz bez starosti
Maji alespon na chvili legraci z jedne blaznive rodacky
Uz je to jine mesto. V ulici jini lide, ze starousedliku jsou jenom same vdovy a tam, kde uz nejsou ani ty vdovy jsou misto domecku vilky, misto chlivku garaze, misto hrbitova park, uz se nejezdi, kudy se jezdivalo, jsou pesi zony, "nase zabradli", na kterem jsme sedavaly a cucely na kluky, uz neni, pulka mesta zborena a misto domecku s ulickami a trznicemi jsou panelaky a rozlehla sidliste - uz je to jine mesto - nejake cizi
Ja se zase nejradeji prochazim tak, abych videla vsem do tvari a vrham se okamzite na kazdeho, koho poznam
Taky jsem navštívila po více než 30-ti letech městečko,kde jsem žila nejdéle,v mém kočovním životě
.A byl to velice smutný návrat
. Oba baráčky, ve kterých jsem bydlela , byli srovnaný se zemí.Jako kdyby si nepřáli po mě něco mít.Se jim nedivím...vše,co se mi kdysi zdálo veliké a nádherné,bylo malé a naprosto bezvýznamné. Byl to smutný návrat
.
Tak tohle jsem zažila v létě. Byla jsem navštívit město, kde jsem vyrůstala, strávila nejhezčí léta dětství a kde jsem 18 let nebyla. Pročívala jsem to co autorka článku...krásné vzpomínky, nostalgie. A musím se přiznat, že jsem i brečela...bylo mi smutno, že už je všechno pryč