Důslednost a rituály. Tak zní zaklínadlo, pomocí nějž lze přimět děti k tomu, aby usínaly ve své posteli a zůstaly v ní pokud možno celou noc.
"Pokud si někdo stěžuje, že dítě ho neposlouchá a stále se dožaduje pobytu v rodičovské posteli a zároveň mávne rukou nad tím, když mu tam každý druhý večer vleze a zůstane přes noc, nezmění 
"Každopádně, dítěti a nakonec i rodičům pomůže, když si vytvoří každovečerní usínací rituál. Nemusí být složitý ani příliš dlouhý, nejdůležitější je, aby byl každý den stejný a aby ho rodiče dodržovali a neodbyli potomka třeba s tím, že dneska nemají čas," radí psycholožka. Nemusí to být nic složitého, stačí třeba následující sestava: mytí, čištění zubů, povídání si nebo čtení pohádky, mazlení, zhasnutí lampičky.
Nikdo asi nečeká, že dítě bude umět usínat samo a bez pláče, sotva se narodí, ale na druhou stranu platí, že čím dřív se dítě začne učit v tomto ohledu samostatnosti, tím snáze to půjde. "Začít můžete už u kojence, ovšem nenechávejte ho vyplakat," radí psycholožka. Byl by to pláč z bezmocnosti a dítě by sice po čase usnulo, ale ztratilo by potřebnou jistotu ve vztahu k okolnímu světu. Je ovšem rozdíl, pokud se v pokojíčku pláče a vzteká dítě dejme tomu tříleté čtyřleté, u něj může jít o cílený pokus obměkčit rodiče.
Může dokonce jít o pokus vetřít se do jejich vztahu, byť je to samozřejmě snaha nevědomá.
Každý má svou postýlku
Dítě by mělo pochopit, že tak jako má každý člověk své osobné věci a oblíbené předměty, má i svou vlastní postel.
Přesto, pokud dítě skutečně ze všech sil trvá na tom, že do své postele nepůjde, vyplatí se přemýšlet, zda k tomu nemá nějaký, byť z pohledu rodičů malicherný důvod.
"Náš čtyřletý syn spal už ve své posteli, ale jednoho dne odmítl večer do pokojíčku byť jen vkročit. Nešlo to po dobrém, ani po zlém," vypraví Káča, matka dnes už šestiletého Davida. Rodiče dovolili Davidovi výjimečně pár dní přenocovat ve své posteli a pátrali po příčině. "Nakonec jsme ji našli. Učitelka ve školce jim vyprávěla, že pod postelí může žít strašidlo, které v noci bere neuklizené hračky a zlobivé děti," dodává Kateřina s tím, že zřejmě pak Davidovi zároveň někdo řekl, že zlobí.
Podobně může s dětskou psychikou zamávat třeba narození sourozence, který má výsadu spát s rodiči. Pak je dítěti dobré vysvětlit, že stejně tam spávalo i ono a že jeho pozice staršího sourozence přináší zase jiné výhody, může jít třeba do kina, na zmrzlinu či se dívat na pohádky v televizi.
Výjimky nepopírají důslednost
Něco jiného je samozřejmě nějaká mimořádná situace, třeba nemoc dítěte nebo zlé sny. V tom případě by rodiče neměli váhat a naopak dítě do postele vzít - ono samo pochopí, že je to výjimečná situace, a o to více si ji užije. Stejně některé děti milují, pokud se mohou k rodičům nastěhovat, když jeden z nich odjede třeba na služební cestu.
Nový komentář
Komentáře
Fiona: já nedávno dostala takový kopanec do hlavy, že mě z toho měsíc bolela krční páteř.
Libča: u nás to tak vyšlo
Sandy tez doufam ze druhe dite bude mazlive.. muj syn taky takovy neni, ten k nam prijde rano do postele... a to je pak rodeo... sila.. fakt.
Ted ale praktikuje to ze kdyz se vzbudi tak si sam hraje a ceka az prijdu... to se mi libi vic...
Blueberry: sex = postel???? odkdy?
Sandy: Přesně totéž mám doma v růžovém. Tedy holčičku
Ta poloha byla popsaná naprosto přesně. Malá usne večer sama v postýlce, ale nad ránem se probud a prostě se stěhuje k nám. A to doslova. Přendá si polštář, vyhodí peřinu, panenku...
A sex....jedině mimo ložnici.
Blueberry: Honza chodí až nad ránem
a ještě ne denně
Otazka pro vsechny, ktere spi s detmi: Jak je to se sexem?
Máme dvě
a když byly 
, nikdy jsem si je do postele nebrala, ze zásady. Tedy ne tak doslova, ale rozhodně ne tehdy, když by si to vynucovaly. Spíš až ráno, když jsme byli všichni vzhůru, tak na pošmajchlování. Není to o tom, že by je člověk neměl rád, ale každý má mít svoje soukromí. Vyplatilo se mi to. Dnes je jim 6 a skoro 10 let a nemáme problémy. Občas se sice stane, že se některá probudí, když se jim zdá nějaká "divočina", ale to si zalezou ke mně jen na minutku a zase pěkně šupajdí do svého pelíšku. Ale to je tak jednou za měsíc. Kámoška má kluka - 9 let a ten k nim leze do postele se železnou pravidelností denně. S usínáním je to podobné. Dokud si k němu máma nelehne do postele, neusne. Mají ještě dceru, dnes je jí 13, ale když byla menší, stěhovala se k nim taky. Takže spali 4 na jednom letišti. To muselo být spaníčko. Jak jsem si libovala, že jsem tohle nedopustila. Ale musím dodat, že jsem ani jednu nemohla kojit, tak to bylo asi pro mě jednodušší. Ono to asi svádí, aby mamina zůstala ležet a jen 
přiložila a mohla u toho klimbat. Třeba bych to dělala taky, kdo ví....
tak já přiznám, že jsem spaní s dětmi nějak neřešila ... dokud jsem kojila, tak mi vyhovovalo, mít je v noci u sebe a pak když povyrostly, tak Kačka přestala chodit do naší postele sama od sebe a Honzík chodí do dnes. Ne tedy každý den, ale chodí. Naštěstí máme letiště, na kterém spím většinu roku sama, takže navadí, když děti zalezou do "tatínkovi"
Muj syn spal od 2 mesicu sam v pokojicku... nekojila jsem takze to slo udelat, budil se pravidelne na flasku a proste nepotreboval zadny jiny rytmus... vedela jsem ze ve dve rano se probudi, posledni jidlo bylo v 19,30 a pak az v 5,00 a krasne to slo. Naucil se spat tak sam ze proste s nami spi jen kdyz ma obrovske horecky.
Ted cekam druhe a nejak nevim jak to udelam zatim bude muset spat s nami v loznici, ktera driv byla pokojem pro syna je to takova nudle mistnost... netusili jsme ze se nam narodi jeste dalsi detatko.... takze jsem se zaridili jako tim ze uz zadne nebude. NO uvidim dle me situace zda budu kojit ci ne... a pak bych casem detatko prendala k synovi.. ale taky nevim jaky to bude dite, treba bude potrebovat vic nasi pritomnost.. no snad to zvladnu jako pri synovi...
gufca: Tak to ti blahopřeju...musíš mít tím pádem se svými dětmi skvělý vztah :-))
Já jsem spala ve vlastní posteli snad odjakživa, ale protože jsme tehdy (asi do mých 5 let) měli malý byt, tak jsme měli postýlky v ložnici rodičů (a navíc se sestrou vedle sebe), takže jsem vlastně nikdy neusínala sama
Malá má 16 měsíců a spí se mnou. Nevadí to ani mně ani jí. Spíš si to užívám než ji to přestane bavit
Když jsem já byla malá, a měli jsme malý byt, měli rodiče svou část ložnice oddělenou skříněmi, a jak se řeklo "spát", tak neexistovalo, že jim tam polezu. Později jsme měly se sestrou pokojík a tam válendy vedle sebe, a mně strašně vadilo, když mě sestra ( o hodně mladší ) otravovala tím, že se chtěla tulit, nebo si hrát, když já chtěla číst nebo spát, hlavně ale mít klid. Za rodiči ani ona nikdy nešla. No a moje děti měly svůj pokoj i postýlky od začátku, a nebyly žádné problémy, jenom když byly nemocné, tak se několikrát stalo, že mi usnuly v posteli, ale to jsem je pak odnesla do té jejich. Doživotní frustraci na nich nějak nepozoruju, vyrostli z nich celkem sebevědomí mladí muži, žádní ušlápnutí, citově vyprahlí chudinkové :-)))
Mám dva už skoro dospělé kolohnáty. A někdy to na ty moje téměř dvoumetrové chlapečky přijde a zalezou ke mně do pelíšku. A občas tam i usnou. Tak to se stěhuju já...
Ale stejně mě to vždycky potěší.
Já prý ve své dětské postýlce strávila asi 10 minut - když máma uviděla, jak se snažím vecpat hlavičku mezi příčky, strčila mě zpátky k sobě na rozkládací gauč a postýlka letěla do sklepa. Teprve po přestěhování ze svobodárny asi ve 3 letech jsem dostala velkou postel, i když ze začátku jsem nespala nahoře, ale ve vytaženém šufleti.
Stejně jako u kilduchy máme v ložnici na zemi matraci, kam se naše 2 dcery sem tam stěhují, hlavně když jsou nemocné nebo není tatínek doma. Jedna jde na matraci a druhá do "tatíčiny".
Po zkušenostech se třemi dětmi můžu jen potvrdit, že každé je jiné.. zatímco ty větší k nám v noci chodily výjimečně, nejmladší se k nám stěhovala pravidelně tak do svých 5 let. A ještě teď občas cestou z WC nedojde až k sobě, ale skončí u nás. Než zaregistruju, že mám v posteli "vetřelce", většinou už sladce spí a já nemám to srdce ji budit a posílat pryč.
Fiona: tři daj taky zabrat
. My jsme naivně věřili, že budeme mít třetí holčičku a přišli zas dva chlapečci - dvojčata
. Přeju ti vše krásné a nervíky jak provazy
Fiona: Z tvých příspěvků to vypadá, že máš doma hejno chlapečků
? Jsem na tom podobně, mám čtyři, ale teď už odrostlé habány. Taky bylo období, kdy nás pravidelně navštěvovali, často i se svými oblíbenými plyšáky. Byl problém se do postele vejít, většinou manžel odcházel spát do dětského pokojíčku na volnou válendu, a já spala dětem v nohách našíř přes postel
. Nechali jsme tomu volný průběh, neměla jsem sílu poslouchat v noci jejich hysterický pláč. Postupě začalo návštěv ubývat a tak kolem pěti - šesti let přestali sami. Tenkrát mmě to dost vysilovalo, ale teď, když s nimi mlátí puberta, často vzpomínám, jak to bylo hezké, když jsme všichni spali v jednom hnízdečku.