Šárko, vy jste ve Vyšehradu už od prvopočátku, jakým vývojem prošla vaše postava Šárky?
Má postava neprošla žádným velkým vývojem, jen se dostala do nové životní fáze, zoufale touží po miminku, a to ovlivňuje veškeré její chování. Dostává se díky tomu do vtipných, krizových situací, které řeší způsobem Lucii vlastním. Takže je to pak, jak doufáme, velmi zábavné.
Ona není nejostřejší tužtičkou v penále, jak se vám hraje?
Skvěle. Skoro cokoliv si člověk vymyslí, je možné. U Lucie je brána fantazie opravdu velmi otevřená, a to mě baví. Miluju, když vás divák v postavě skoro nepozná. Nevidí herce, ale postavu, což se myslím, u Lucie celkem daří. Kolegové ze štábu mě několikrát vůbec nepoznali, když mě po natáčení viděli bez kostýmu, načesaných vlasů a silného make upu. Brala jsem to jako pochvalu, že se nám Lucie povedla.
Musí to být docela divočina během natáčení, nebo to tak aspoň vypadá, máte nějakou zajímavou historku?
Veselá historka asi je, že jsem byla na klíčovou scénu nemocná, nějaká střevní viróza a nemohla jsem se jí zbavit. Takže naši závěrečnou dívčí choreografii, kterou jsme dlouho před natáčením trénovaly, jsem odtočila na Cole, rýži a Kulíšku! (Kdo má děti ví, co je Kulíšek! Ten musíte doma mít, ten mě zachránil nejvíc!) To je celkem zázrak, jaké energetické rezervy vaše tělo ještě skrývá. Myslím, že to dopadlo dobře a není nic poznat.
Jsou kluci takoví šprýmaři ve skutečnosti, jako jsou na plátně?
Jsou šprýmaři daleko jemnějším způsobem. Ovšem neskrývám, že se často v jejich přítomnosti červenám a řechtám.
Jak moc je vám blízký humor, jež je pro Vyšehrad typický?
Není to můj šálek čaje, ale kluci ho ovládají s takovou bravurou, že si nakonec nemůžu pomoct a směju se jak blázen i já.
Kdo byl na place vaším největším spojencem?
No to je těžká otázka… My jsme všichni dost sehraní po spolupráci na seriálu a Vyšehradu jedničce, takže se člověk cítí v bezpečí a mezi svými. Musím ale zmínit, že přítomnost mého strýčka, Lukáše Vaculíka, byla velmi příjemná, že jsme si stihli říct tolik věcí, co už dlouho ne a bylo mi tak na natáčení ještě více milo než dříve.
Kdo byl tím největším vtipálkem?
Největšími vtipálky jsou Jakub Štáfek, Jakub Prachař, můj strýček a režisér Martin Kopp. Všichni mají dar dostat nás během natáčení do kolen.
V novém filmu si roli trenéra zahrál právě váš strýc Lukáš Vaculík, bylo to poprvé, co jste spolu točili, jaké to bylo?
Byla to radost. Nosil mi po obědě zmrzlinky a dezerty, hýčkal si mě, to se mi líbilo.
Byla jste před ním někdy nervózní?
Byla. Při naší první scéně, ale pak mě s ním začalo bavit hrát a už se mi nervozita nevrátila.
Je Lukáš tím, kdo vám dává rady, co se herectví a šoubyznysu týče?
Ono se říká, že nejlepší učitel nemusí nic říkat a jen jde dobrým příkladem. To vystihuje Lukáše. My když se potkáme v kruhu rodinném, nemáme ani jeden potřebu mluvit o práci. On je mi ale rozhodně následování hodným příkladem a jsem za to moc vděčná a moc si ho za to vážím. Je výjimečný herec i člověk.
Máte doma také herce, hodnotíte své výkony navzájem a debatujete o svých rolích?
Ano s manželem debatujeme o divadle a herectví často a rádi. Já někdy raději než on, tak to mě pak něžně utne. Herectví je jedna z našich společných vášní, takže jsme rádi, že jí můžeme zevrubně probírat.
Jaké máte nyní plány, co zajímavého, ať už profesně, nebo soukromě vás čeká?
13. 4. 2025 mám teď poslední reprízu mého autorského představení “Milena má problém” ve Vršovickém divadle Mana. Poslední myslím před letními prázdninami. Hodně teď ještě točím, tak už ji nestihnu hrát více. Hru jsem si sama napsala, je to one women show. Zpívám, tančím, na klavír mě doprovází Jan Šikl a všechno jsou to humorné příběhy o vztazích, o tom, jak se ženy a muži občas míjí, ale nedokáží bez sebe žít. Vřele vás zvu.
Zdroj: Autorský článek
Nový komentář