Ať se snažím, jak chci, umělému vysokému stromu, který má barvu jako náš čerstvě natřený plot, už nepomůže vůbec nic. Z jedné strany se celé dopoledne ozývá „nepřeplácat“, z druhé strany „je to chudé“.

Víte co? Je mi to fuk.

Chci svoji malou voňavou větvičku, kterou dám do vázy a nezakydám ji ani řetězy, ani svítícími koulemi. Ozdobím vám tu zrůdičku, jak je libo. Klidně jednu půlku tak a druhou onak.

Svícen hoří, opíjím se aperitivem. Devadesátiletý pán projevuje z rodiny největší podvečerní čilost dramatickou hrou na klavír, ačkoli je upozorněn na hysterický projev brunátné alkoholičky z prvního patra, která si chodí stěžovat, i když sedíme v pokoji úplně mlčky.


Kapři obalení, usmažení se nechávají očumovat nasvíceni v troubě, připraveni k úplnému rozkuchání vidličkou a nožem a k cestě našimi nedočkavými útrobami.


Babička stokrát za večer opakuje to, co se do její paměti stihlo zapsat o pár vteřin dřív. Chvíli zábavné, zbytek večera únavné, vyčerpávající.

Ačkoli se rodina shodla na tom, že údivné jééé není povinné u všech dárků, stejně mě pět párů očí donutilo místo vyjeknutí a blití rozjasnit tvář a vydrat ze sebe požadované citoslovce i u slánky s puntíkovanou mašlí kolem hrdla, s kačenkou a kytičkami.

Ani na chvilku jsem nepřestala doufat, že za pár vteřin zmizí a už je nikdy neuvidím. To, že nezmizely, byl podraz a zkazil mi Vánoce.

Byly hnusné. Kýčovité a umělé.

TÉMATA:
DŮM A BYT