Obě děti se mi narodily ve 33 letech, dnes je to téměř normální věk pro maminy, ale pře 13 lety jsem byla výjimka.

Samozřejmě jsem měla z porodu obavu, a proto jsem uvítala možnost rodit ve „státní“ nemocnici, ale v péči soukromého lékaře a sestry, kteří přijeli na zavolání a celý porod se mi věnovali. Také budoucí tatínek byl celou dobu vedle mě. Byla neděle, poledne, první jarní den, sluníčko nádherně svítilo. Porod proběhl  dobře, jen ke konci pan doktor trošku znervózněl. Moc jsem tomu nevěnovala pozornost. Po porodu mi bylo fyzicky i psychicky nádherně. Následně mě převzali do péče nemocnice a služba soukromého gynekologického centra skončila. Za několik hodin se mi udělalo velmi zle. Hned mě vezli na sál, ani jsem nevnímala, co se mnou dělají, bylo to hrozné. Když jsem se trochu probrala zaslechla rozhovor doktorů na téma: “Který p… to dělalo!“ Já jsem asi 3 týdny po porodu chodila na injekce a dcera na kontrolu hlavičky. Pan doktor stihl střihnout nejen mě, ale i dcerku a výsledkem byla díra v hlavě.  Porod nás stál 6.000 Kč a byly jsme rády, že jsme přežily a díky péči lékařů státní nemocnice se uzdravily. Poletech jsem se dozvěděla, že pan doktor byl ze soukromého gynekologického centra odejit na funkci ředitele nemocnice. Po několika úmrtích v této nemocnici opět vykonává svoji soukromou praxi a dokonce prodává nějaké bylinné prostředky.

Druhý porod byl o něco veselejší. Synáček se rozhodl, že bude maminku trápit hned od početí. Celou dobu byl nesprávně otočený, ani na moje výhružky a domluvy lékařů nereagoval. Tak jsem byla  hned od počátku připravena na císařský řez.

Babička vyrazila s dcerkou na procházku, já si pustila  „Černé barony“ a v klidu užívala odpoledne. Smála jsem se tak, že synáček se začal drát na svět, aby film viděl. S obavami jsem čekala na manžela. Když manžel dorazil, byla jsem připravená ihned vyrazit do porodnice, ale manžel začal panikařit. „Přece tě nepovezu špinavým autem“ a šel ho umýt. Do nemocnice jsme dorazili už pozdě. Doslova jak jsem byla, tak jsem šla na sál. Aby to nebyla taková pohoda, tak jsem se při operaci začala dusit a probudila jsem se. Svými zážitky nechci někoho strašit, ale náhoda je nepředvídatelná a po těchto zkušenostech bych nikdy nerodila doma. Že ta trocha bolesti a strachování stála zato, dokládám fotkami ještě malých dětí.
Hana

 

 

 

No to je strašné! Gratuluji upřímně, že jste všichni na živu a zdraví! Doufám, že jsme úplně nevyplašili ty, co sedí dneska s bříškem před monitorem a čtou některé vaše příběhy...

Děkuji za ten Váš a přeji krásný den! 
(Druhá zaslaná fotografie se mi nepodařila vložit.)
Reklama