Našli jsme i mrtvého. Člověk se musí připravit na všechno, říká členka Dobrovolného pátracího týmu ČR

Jak dopadlo vaše poslední pátrání?
Poslední ostrá akce byla úspěšná. Hledal se starší muž, kterého jsme našli v lese. Úplně poslední záznam činnosti týmu je asi před 14 dny, v neděli večer proběhla aktivace - pohotovost. Nějací lidé v okolí Děčína se ztratili, policie nám dala vědět, že by nás mohla potřebovat, ale nakonec se do ostré akce nešlo, protože se dotyční našli. Ale přijde mi super, že se během sedmi minut přihlásilo 14 dobrovolníků, kteří byli ochotní obětovat spánek. I přesto, že druhý den museli do práce.

Jak tedy probíhá vaše zapojení, když se někdo ztratí?
Procesní věci nemám podrobně nastudované, jde to přes našeho velitele. Ale spolupracujeme s policií, spadáme pod Integrovaný záchranný systém. Policie nám v případě potřeby dá vědět, že máme být v pohotovosti, protože se ztratila osoba v ohrožení života. Většinou senior bez léků nebo dítě. Když přijde zpráva, každý si připraví oblečení, pití, svačinu a něco na převlečení. Jestli nás policie opravdu chce, přijde další zpráva s podrobnostmi. Sejdeme se na základně, kde sbalíme vybavení a jedeme na určené místo. Zatím působíme v Ústeckém kraji, ale velitel jedná i o rozšíření mimo něj.

Máte povinnost se pátrání zúčastnit?
Ne, je to vždy na rozhodnutí každého člena týmu. Jestli má čas a jestli se mu chce. Momentálně je nás kolem třiceti a když někdo není zrovna v práci, jde.

Zmínila jste, že na základě sbalíte vybavení. Co s sebou tedy nosíte?
Máme mapy, tablety, čelovky a svítilny na noční pátrání, lezecké vybavení, nůž, sekyrku, skládací nosítka a základní zdravotnický materiál. Nikdy dopředu nevíme, co budeme potřebovat, takže se snažíme být připravení tak nějak na všechno.

Tak to nesete slušný batoh.
To ano. Naštěstí ho převážně nesou muži, ale v rámci výcviku se s ním projdou i ženy.

Foto: Vybavení se pronese

V rámci výcviku? Takže to není tak, že skupina nadšenců jen tak vyrazí hledat pohřešovanou osobu?
To vůbec. Aby se člověk mohl stát členem dobrovolného pátracího týmu, musí splnit vstupní kritéria. Součástí je také pravidelný výcvik. Učíme se ovládat mapy, učíme se přesnou metodiku, jak ve které situaci postupovat. Velitel nás připravuje na ty nejhorší scénáře a učí nás, jak se chovat v extrémních podmínkách. Naposledy jsme dostali plynové masky, zakouřili nám výcvikové středisko a měli jsme za úkol se pomocí čelovek přesunout. Po kládách jsme slézali několikametrovou šachtu. K tomu nám pustili křik a zvuk požáru, takže jsme na sebe museli křičet. Snažili se nás dostat do stresu, aby si psychika zvykla na stresové situace.

To jsou tedy hodně tvrdé výcviky.
Jsou, říkám, že extrém se u nás stává standardem. Máme i lezeckou přípravu, trénujeme fyzičku a nosíme stokilové figuranty i několik kilometrů v noci a při snížené viditelnosti. Chodíme v blátě i v dešti. Potřebujeme být sehraní, aby šlo při ostré akci všechno podle plánu a všichni byli v bezpečí. Velitel si extrémní podmínky vyloženě užívá, protože těžce na cvičišti, lehce na bojišti.

Jak často vyrážíte někoho hledat?
Tým funguje asi tři roky, já jsem v něm dva a v průměru to může být tak přes deset výjezdů ročně. Chyběla jsem jen jednou. Musela jsem být v práci a neměli za mě náhradu. Takže jsem seděla na židli a trpěla.

Foto: Cvičení i ostré pátrání probíhá za jakýchkoli podmínek

Nekomplikuje vám život, že jste pořád na příjmu?
Někdy ano, jednou jsem nepříjemně překvapila přítele. Vyrazili jsme na ples a v půl desáté najedou vyhlásili pátračku. V plesovkách a načesaná jsem fofrovala domů, kde jsem se jenom převlékla a šla.

Jste při pátrání úspěšní?
Vždycky se dotyčný najde. Buď ho vypátráme my, nebo policie. Je to vzájemná spolupráce, ale otázkou je, v jakém je stavu.

Nacházíte i zemřelé?
Jednou se to stalo. Shodou okolností jsem byla přímo ve skupině, která ho našla. Musí se s tím počítat.

Jaký to byl pocit?
Zvláštní. Člověk to vidí v televizi, ale v reálu je to úplně jiné a hlavně poučné.

Foto: Velitel Jiří Omaník se snaží svůj tým připravit na každou situaci

Co vás vůbec do pátracího týmu přivedlo?
Absolutní náhoda. Původně jsem nebyla vůbec aktivní. Jednoho dne jsem si řekla, že bych se sebou měla začít něco dělat, takže jsem chodila na kruhové tréninky a běhala. Po prvním půlmaratonu jsem si chtěla dát trochu oraz a relaxovat. Ale tenhle můj relax trval dva roky. Během nich jsem zpohodlněla a samozřejmě také nakynula, takže bylo potřeba zase něco dělat. Na kurzu sebeobrany pro ženy jsem potkala našeho velitele Jiřího Omaníka. Od té doby jsem pozorovala, co všechno dělá a začala chodit k němu i na kruhové tréninky. Když jsem zjistila, že má i dobrovolný pátrací tým, napadlo mě, že by bylo super se zapojit. Je to způsob, jak pracovat na fyzičce a zároveň pomáhat lidem.

Kolik žen máte v týmu?
Celkově je nás kolem třiceti a z toho jen pět žen. Nejsem úplně typická holka, takže mi to nevadí. Vždycky jsem se cítila dobře mezi chlapy. Co se týče povolání, tak to máme hodně pestré. Je mezi námi zdravotní sestra, finanční poradce, hlídač nebo obchodní zástupce.

Využíváte poznatky a schopnosti z pátrání i v běžném životě?
Hodně z toho čerpám ve všech směrech. Ani dřív mi nedělalo problém sednout si k mapě a naplánovat trasu, ale při cvičení je to složitější. Velitel udá bod až v průběhu cesty a ptá se i na převýšení, na to, za jak dlouho tam dorazíme apod. Před třemi lety jsem byla svědkem autonehody a v té době, jsem byla vážně játro. Nebyla jsem pomalu schopná ani vytočit telefonní číslo a navigovat zdravotníky, kde jsem. Pátrací tým mě posunul dál. Vím, že bych v případě potřeby byla schopná i pomoct. Naučila jsem se většímu klidu, nejdřív si řeknu jak a potom to teprve udělám. Navíc s sebou všude nosím zdravotnické rukavice.

Vzpomenete si na nějakou akci, která vás nějak výjimečně bavila.
Baví mě to pokaždé, stejně jako trénink. Je super, že se dokážeme ve volném čase sejít a místo toho, abychom dřepěli v hospodě, trénujeme a zdokonalujeme se. Vím, že kdyby se mi ztratil někdo z rodiny, mám po svém boku srdcaře, kterým je jedno, že jdou za pár hodin do práce. Když je potřeba, vstanou a jdou pomáhat.

Foto: Archiv Jany Šmídlové a Dobrovolného pátracího týmu ČR

Čtěte také:

• Zápach na pitevně mi nevadí a moje práce mě baví, říká soudní lékařka Markéta Kulvajtová
• Mladá cestovatelka vyráží na půlroční pěší cesty do hor. Jen s batohem a jedním eurem na den