Romana žije s Petrem deset let, z toho jsou čtyři roky v manželství. Podle jejich vlastních slov mají oba dost horké hlavy, a proto je jejich soužití často trochu italské. V tom nejlepším i nejhorším slova smyslu. „Na nudu si u nás doma stěžovat nemůžeme. Oba jsme narozeni v ohnivém znamení a podle toho to taky vypadá – v posteli i jinde. Ovšem pravda je taková, že jsme oba s manželem dost dominantní osobnosti a hádáme se skoro kvůli všemu. A to musím říct, že do tohoto vztahu jsem vstupovala s představou, že budu rozvážnější. V mládí jsem hodně totiž trpěla záchvaty hysterie a agrese. Někdy jen vůči sama sobě, někdy vůči partnerovi. Podstoupila jsem ale řadu terapií zvládání agrese a jiných podobných léčení a moje výbušnost se hodně zlepšila. Přesto svoji prudkou povahu nezapřu,“ přiznává Romana.

rev.jpg
Foto: Shutterstock

V prvních letech s Petrem se opravdu urputně snažila, aby zbytečně nekřičela a měla co nejvíce chladnou hlavu. Avšak její partner byl ještě více cholerický než ona sama a svým jednáním ji často vyprovokoval. „I když jsem se zuby nehty snažila zachovat klid, nejde to. Petr je právník a hádat se prostě umí. Vyhmátne vaše slabé místo a vy se jen vezete. Následně vás utluče argumenty takovým způsobem, že kolikrát zbývá už jen ten křik. Někdy se cítím doslova jako pes zahnaný do kouta. A tak štěkám a koušu. Dokážeme se měsíc nepohádat a pak nastane období, kdy jsme v sobě třeba dvakrát denně. Je to vyčerpávající. Ovšem během posledního roku jsem si našla svůj vlastní způsob, jak se Petrovi pomstít a nemuset u toho křičet jako hysterka,“ říká.

Všechno se změnilo v den, kdy Romana po dlouhé době potkala kamarádku z dětství. Rozpovídala se o tom, že dělá servírku v jedné pěkné restauraci i o tom, jak to u nich chodí. Hodila k dobru zábavnou historku, kterak se její kolegové kuchaři pomstili nepříjemným zákazníkům tím, že jim naplivali do jídla a zákazníci samozřejmě vůbec nic nepoznali. A právě na tenhle příběh si při příští hádce Romana vzpomněla a v hlavě se jí zrodil plán. „Od té doby křičím o poznání méně. Kdykoliv mě Petr rozčílí, naplivu mu pořádně do jídla. Nikdy to samozřejmě nepozná a mě hřeje nádherný pocit. Poslední dva měsíce se mi to trochu vymyká z ruky. Po jedné obzvlášť ošklivé potyčce jsem mu totiž ze vzteku do polévky přidala velké množství projímadla. Od té doby to dělám často. Je mi ho na jednu stranu příšerně líto, když vidím, jaké má bolesti a potíže, ale nedokážu přestat. Když se mu pomstím, rozhostí se mi v těle takový zvláštní klid a příjemně teplý pocit. Konečně nad ním umím taky vyhrát. Jen mám strach, abych to jednoho dne nepřehnala a neublížila mu doopravdy,“ uzavírá.

Čtěte také: