Když se řekne les, okamžitě si vzpomenu na babičku. Jak ta les milovala! Do kostela sice nechodila a nevím, jak na tom vůbec se zbožností byla, ale lesu říkala "můj chrám". Však taky jo, štíhlé rovné kmeny stromů, velebné ticho, vůně jehličí - takhle nějak asi vypadá chrám přírody. A já les ke svému životu vysloveně potřebuju. Moře mít nemusím, koupání taky ne, ale kdybych si v létě a na podzim nezašla do lesa, strádala bych.
Když jsem byla malinká, tak 4letá, těšívala jsem se na chvilky, kdy babička z knihovny vyndala velikánskou knížku a začala mi ukazovat obrázky. Znáte někdo fotografickou publikaci J. V. Staňka S kamerou za zvěří našich lesů? Tak to je ona, sice černobílá, ale možná o to krásnější. A doplněná překrásným textem. Tuhle knížku jsem už jako dospělá zahlédla v antikvariátu a srdce mi poskočilo. Hned jsem ji koupila a ve svátečních chvilkách si ji prohlížím, na svém kouzlu neztratila vůbec nic, naopak. Tohle byl můj lesní nález v centru velkoměsta :).
A co mě v lese nejvíc překvapilo a co mi dodnes zůstává na svědomí jako nevyřešená záhada? Před pár lety jsme jeli v rámci dovolené naši oblíbenou trasu lesem. Malou asfaltkou, po které ovšem tu a tam projelo auto, někdy i hodně velké nákladní. Většinou jsme tam ale jeli sami. Jak tak jedeme, najednou vidím uprostřed silnice něco bílého. Přijedeme blíž - a on to malý bílý pudlík!!! Vyděšený, opuštěný, běžel chudák celý schvácený a ani nevěděl kam. Seskočila jsem s kola a snažila se mu přiblížit. Bylo to marné, asi byl v šoku, letěl dál - pryč od nás. Vtom jsem viděla přijíždějící náklaďák. Vběhla jsem mu do cesty a máváním ho zastavila. Měla jsem strach, aby pejska nepřejel. Zpomalil a my jsme pejska nezahlédli, možná zabočil do lesa, nevím. Řeknu vám, je to už dlouho, ale pořád to mám před sebou a vyčítám si, že jsem ho nedokázala chytit a odvézt .... třebas na veterinu, oni tam zaběhnuté pejsky přechovávali a nabízeli, ale takhle pořád nevím, jak to dopadlo. Myslím, že ho někdo autem zavezl do lesa a vyhodil, aby se nemusel starat.
Každou dovolenou si "kazím" zážitky se zvířaty, jednou je to zanedbaná kočka, kterou chodím aspoň těch 14 dní krmit, podruhé tam svou oblíbenou zloňska už nenajdeme, že ji přejelo auto. No co, koček je dost, slyšíme. Nerada končím smutně, ale jaksi mě nic veselého nenapadá.
Gerda
Děkujeme za vyprávění, i když smutné.
My máme takhle kočky "na baráku" - vždycky nějaká přijde, krmíme ji, ve stodole mají pelíšek, no a pak zas zmizí. Průběžně je jich tam tak kolem pěti - občas se namnoží, ale tak nějak jich zůstává konstantní počet - je to na vesnici, něco asi zabijou cizí psi, něco auta, myslivci... Koťata občas odnese dravec. Naučila jsem se k nim moc nevázat - a ony se obvykle nevážou na nás. Ale měla jsem tam jednu oblíbenkyni a když ta se neukázala, obrečela jsem ji. Přežilo po ní koťátko, ale už to není ona...
Našly jste někdy v lese nějaké opuštěné zvířátko? Nebo třeba ptáče? Napište nám!
Nový komentář