60a01e0fb8452-obrazek.jpg
Foto: Shutterstock

S Daliborem žila téměř sedm let. Stěhovala se k němu hned po ukončení vysoké školy, zamilovaná až po uši. Jenže jejich představy o životě se postupně rozešly, a tak se loni na podzim dohodli na ukončení vztahu. Leona však neměla dost peněz na samostatný nájem, a tak využila nabídky od rodičů. Nastěhovala se zpět do jejich domu, kde měla stále ještě svůj pokoj. Jenže brzy zjistila, že bydlení tam nebude zadarmo. A řeč teď není o pravidelných příspěvcích na domácnost, které rodičům měsíc, co měsíc dává.

„Doslova se dá říct, že jsem se ze dne na den vrátila zpět do dětství. Tedy spíše do let, kdy mi bylo „náct“ a toužila jsem poznávat svět. Tehdy mě rodiče dost kontrolovali, drželi zkrátka, což samozřejmě chápu. Jenže oni chtějí mít přehled, kde jsem, s kým jsem a co tam dělám, i teď, v mých dvaatřiceti!“ zlobí se Leona, která tak musí dnes a denně čelit dotěrným otázkám a obhajovat své večerní výlety a noční návraty.

Neustále mě kritizují, že randím pokaždé s někým jiným. A jak jinak to má člověk asi udělat, když se chce seznámit s vhodným protějškem? Musí přece poznávat, aby našel toho pravého. Vadí jim i to, že se chodím víkend, co víkend s kamarádkami bavit. Ze začátku na mě máma dokonce i čekala třeba do dvou do rána, jestli se vrátím v pořádku. Nebo mi v k ránu volala, jestli spím někde jinde a jestli jsem v pořádku. To jsme si sice už vysvětlily, že tohle fakt není třeba. Že jsem už nějaký pátek dospělá. Stejně si ale myslím, že alespoň vyhlíží z okna, když mě slyší vracet se,“ kroutí hlavou Leona. Ta narazila i se spontánním nápadem přivést si po silvestrovské noci domů svého bývalého přítele, na kterého na oslavě náhodou narazila.

„Chtěli jsme prostě jen zavzpomínat na staré časy. Něco se popilo a já mu nabídla, aby noc strávil u mě. Jenže druhý den si mě naši pozvali na kobereček. Prý jak si to představuji, tahat si domů v noci frajery. Že odmítají mít z domu nějakou pelešárnu! Tak zaprvé, stalo se to za ty čtyři měsíce pouze jednou, a zadruhé – mám pokoj hned u vchodových dveří, takže se jim po baráku fakt nikdo necoural,“ stěžuje si Leona, která si doma připadá spíš jako ve vězení. Rodičům se už nesčetněkrát pokoušela vysvětlit, aby se k ní chovali jako k dospělému člověku a nechali jí normálně žít. Zkrátka je teď už jen jejich spolubydlící. Jenže marně.

Nepřišla jsem k nim na dovýchovu, ale jen využila nabídky na dočasnou střechu nad hlavou. To mám jako na ten rok nebo jak dlouho přestat žít svůj život a podřizovat se jim jenom proto, že mě u sebe nechají bydlet? Kdybych měla na vlastní podnájem, už dávno tam nejsem. Jenže to by mi pak zůstalo sotva na jídlo. Jestli se ale naši nevyklidní, půjdu raději do nějakého spolubydlení se studentkami. Když to ale doma zmíním, hned se urazí, že o mě jen mají strach. A nechtějí, abych si někde naběhla. Až prý budu sama máma, konečně je pochopím. Už vůbec nevím, jak jim vysvětlit, že zamrzli někde před skoro dvaceti lety,“ dodává Leona a doufá, že ji ze zakletého zámku brzy vysvobodí nějaký princ. Obrazně řečeno.

K článku se vyjádřila Bc. Karin Emily, psychoterapeutka, arteterapeutka a speciální pedagožka

S příběhem Leony a její zkušeností z návratu pod rodičovskou střechu se jistě identifikuje mnoho žen. Leona velmi trefně pojmenovala stav „zamrznutí“ v asymetrickém vztahu rodič-dítě. A je zcela jedno, zda je dospělému dítěti třicet nebo padesát…

Situace, která vzniká návratem domů (a někdy stačí i pouhá návštěva) je v symbolické rovině obutí dětských bačkůrek s medvíkem. Rodiče, kteří se přizpůsobili a s radostí respektují naši dospělost, jsou vzácným úkazem, který je třeba ocenit.

Návrat do rodinného hnízda v situaci, která neumožnuje jiné přechodné řešení, je možný pouze za podmínek jasně nastavených pravidel, která-ať se nám to líbí nebo nevytyčují pochopitelně ti, kteří nám azyl poskytují. Bohužel pro mnoho rodičů jsou vztahová fiaska jejich dětí „důkazem“ o jejich nezralosti, a tedy i potřebě dovychovat je a řídit jim život.
Leona očekávala ideál, kdy bude rodiči vnímána jako dospělá samostatná žena, a tedy nebudou uplatňovány postoje na úrovni výchovy puberťáka. Místo toho však zažívá další prožitek v separačně-pubertálním procesu, který ve svém věku dost dobře nelze přijmout.

Řešení sama zná. Pokud se chce jednou navracet do své primární rodiny jako respektovaná dospělá žena, je třeba ukázat samostatnost a svébytnost, ať už ve sféře finanční či psychické. A to pod křídly jejích rodičů nelze. Sama zná řešení v možnosti spolusdílení pronajatého prostoru. Nekomfortní bohatě vykompenzuje znovu nabytá svoboda a dospělost, nemluvě o narovnání vztahu s rodiči. Fantazie o princi, který její problém vyřeší, nechť zůstane fantazií, ale pokud se stane skutečným očekávaným řešením, bude mít Leona ještě hodně práce ty své dětské bačkůrky sundat, než si obuje dámské střevíčky.

7085cde2ae585-obrazek.jpgBc. Karin Emily je terapeutka s psychoterapeutickým výcvikem, arteterapeutka a speciální pedagožka.

Pracuje 10 let jako psychoterapeutka pro pacienty s roztroušenou sklerózou na neurologickém oddělení FNKV Praha a vede soukromou praxi. 

Vzdělání a odbornost:
Vystudovala VŠ – obor speciální pedagogika. Pražská psychoterapeutická fakulta.
Výcvik BIG SUR s5 – skupinová forma – dynamická a hlubinně orientovaná psychoterapie (supervize Doc. MUDr. Jaroslav Skála, CSc.).
Výcvik neverbálních technik (sekce muzikoterapie, psychoterapeut. spol. ČLS) – lektor PhDr. Jitka Vodňanská (muzikoterapie, arteterapie, práce s tělem).
Výcvik vedení skupin v rámci sociálně psychologického výcviku. Supervize PhDr. Iva Veltrubská. Spoluautor metodiky k tomuto pilotnímu projektu.

Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.