Foto: Shutterstock
S Daliborem žila téměř sedm let. Stěhovala se k němu hned po ukončení vysoké školy, zamilovaná až po uši. Jenže jejich představy o životě se postupně rozešly, a tak se loni na podzim dohodli na ukončení vztahu. Leona však neměla dost peněz na samostatný nájem, a tak využila nabídky od rodičů. Nastěhovala se zpět do jejich domu, kde měla stále ještě svůj pokoj. Jenže brzy zjistila, že bydlení tam nebude zadarmo. A řeč teď není o pravidelných příspěvcích na domácnost, které rodičům měsíc, co měsíc dává.
„Doslova se dá říct, že jsem se ze dne na den vrátila zpět do dětství. Tedy spíše do let, kdy mi bylo „náct“ a toužila jsem poznávat svět. Tehdy mě rodiče dost kontrolovali, drželi zkrátka, což samozřejmě chápu. Jenže oni chtějí mít přehled, kde jsem, s kým jsem a co tam dělám, i teď, v mých dvaatřiceti!“ zlobí se Leona, která tak musí dnes a denně čelit dotěrným otázkám a obhajovat své večerní výlety a noční návraty.
„Neustále mě kritizují, že randím pokaždé s někým jiným. A jak jinak to má člověk asi udělat, když se chce seznámit s vhodným protějškem? Musí přece poznávat, aby našel toho pravého. Vadí jim i to, že se chodím víkend, co víkend s kamarádkami bavit. Ze začátku na mě máma dokonce i čekala třeba do dvou do rána, jestli se vrátím v pořádku. Nebo mi v k ránu volala, jestli spím někde jinde a jestli jsem v pořádku. To jsme si sice už vysvětlily, že tohle fakt není třeba. Že jsem už nějaký pátek dospělá. Stejně si ale myslím, že alespoň vyhlíží z okna, když mě slyší vracet se,“ kroutí hlavou Leona. Ta narazila i se spontánním nápadem přivést si po silvestrovské noci domů svého bývalého přítele, na kterého na oslavě náhodou narazila.
„Chtěli jsme prostě jen zavzpomínat na staré časy. Něco se popilo a já mu nabídla, aby noc strávil u mě. Jenže druhý den si mě naši pozvali na kobereček. Prý jak si to představuji, tahat si domů v noci frajery. Že odmítají mít z domu nějakou pelešárnu! Tak zaprvé, stalo se to za ty čtyři měsíce pouze jednou, a zadruhé – mám pokoj hned u vchodových dveří, takže se jim po baráku fakt nikdo necoural,“ stěžuje si Leona, která si doma připadá spíš jako ve vězení. Rodičům se už nesčetněkrát pokoušela vysvětlit, aby se k ní chovali jako k dospělému člověku a nechali jí normálně žít. Zkrátka je teď už jen jejich spolubydlící. Jenže marně.
„Nepřišla jsem k nim na dovýchovu, ale jen využila nabídky na dočasnou střechu nad hlavou. To mám jako na ten rok nebo jak dlouho přestat žít svůj život a podřizovat se jim jenom proto, že mě u sebe nechají bydlet? Kdybych měla na vlastní podnájem, už dávno tam nejsem. Jenže to by mi pak zůstalo sotva na jídlo. Jestli se ale naši nevyklidní, půjdu raději do nějakého spolubydlení se studentkami. Když to ale doma zmíním, hned se urazí, že o mě jen mají strach. A nechtějí, abych si někde naběhla. Až prý budu sama máma, konečně je pochopím. Už vůbec nevím, jak jim vysvětlit, že zamrzli někde před skoro dvaceti lety,“ dodává Leona a doufá, že ji ze zakletého zámku brzy vysvobodí nějaký princ. Obrazně řečeno.
K článku se vyjádřila Bc. Karin Emily, psychoterapeutka, arteterapeutka a speciální pedagožka
S příběhem Leony a její zkušeností z návratu pod rodičovskou střechu se jistě identifikuje mnoho žen. Leona velmi trefně pojmenovala stav „zamrznutí“ v asymetrickém vztahu rodič-dítě. A je zcela jedno, zda je dospělému dítěti třicet nebo padesát…
Situace, která vzniká návratem domů (a někdy stačí i pouhá návštěva) je v symbolické rovině obutí dětských bačkůrek s medvíkem. Rodiče, kteří se přizpůsobili a s radostí respektují naši dospělost, jsou vzácným úkazem, který je třeba ocenit.
Návrat do rodinného hnízda v situaci, která neumožnuje jiné přechodné řešení, je možný pouze za podmínek jasně nastavených pravidel, která-ať se nám to líbí nebo nevytyčují pochopitelně ti, kteří nám azyl poskytují. Bohužel pro mnoho rodičů jsou vztahová fiaska jejich dětí „důkazem“ o jejich nezralosti, a tedy i potřebě dovychovat je a řídit jim život.
Leona očekávala ideál, kdy bude rodiči vnímána jako dospělá samostatná žena, a tedy nebudou uplatňovány postoje na úrovni výchovy puberťáka. Místo toho však zažívá další prožitek v separačně-pubertálním procesu, který ve svém věku dost dobře nelze přijmout.
Řešení sama zná. Pokud se chce jednou navracet do své primární rodiny jako respektovaná dospělá žena, je třeba ukázat samostatnost a svébytnost, ať už ve sféře finanční či psychické. A to pod křídly jejích rodičů nelze. Sama zná řešení v možnosti spolusdílení pronajatého prostoru. Nekomfortní bohatě vykompenzuje znovu nabytá svoboda a dospělost, nemluvě o narovnání vztahu s rodiči. Fantazie o princi, který její problém vyřeší, nechť zůstane fantazií, ale pokud se stane skutečným očekávaným řešením, bude mít Leona ještě hodně práce ty své dětské bačkůrky sundat, než si obuje dámské střevíčky.
|
|
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
Klasický příklad zamilované holky, která dodělala školu, šla bydlet k příteli a myslela , že to tak bude napořád. Dávno mohla mít něco našetřeno, ve dvou se hospodaří líp. A to pořád ještě dopadla dobře. Taky mohla už teď mít k té vysypané kapse dvě malé děti. A to by u rodičů měla po trajdání úplně. Nepoučená a nepolepšitelná. Místo, aby zabrala a šla ještě na brigádu, dál vymetá bary a hledá prince. Sice bez koně, zato s bytem. A scénář se může opakovat. Tentokrát obohacený o nějaké to dítko.
Takže do svých dvaatřiceti let nebyla a není schopna si obstarat svoje bydlení? Nejprve se odstěhuje - téměř před sedmi lety, tedy cca v 25 letech svého života od rodičů k "příteli". A protože se spolu rozešli a byt byl jeho, odstěhovala se nazpět k rodičům. Proč? Protože je stále jejich "dítě" a stále není dospělá, schopna se postarat sama o sebe. No, a rodiče, ti prostě mají strach z toho, že asi vychovali to, co asi vychovali.
Jenže ona se jak (nezodpovědné) dítě chová. Nic neušetří, vše propaří. Takže se k ní, jako k dítěti, chovají rodiče. Je už dost stará na to, aby uměla hospodařit s penězi, jen ať jde do toho podnájmu se studentkami a jen "nevyhrožuje". Ono jí na ty bujaré večírky moc peněz zbývat nebude.
Ani se nedivím, že se její představy o životě lišily od těch, které měl její partner.
Takže holka, seber se, přestaň se chovat jak rozmazlené dítě a postav se (konečně) na vlastní nohy. Najdi si bydlení, zvyš si kvalifikaci nebo si najdi jinou práci, jestli tě tahle neuživí a zkus žít trošku zodpovědněji. Třeba pak budeš moct být i u těch rodičů, než si našetříš na nějakou kauci na nájem a oni nebudou mít důvod na tebe neustále dohlížet.
To, že na vlastní byt už nikdy nikdo nebude mít peníze chápu, ale že nemá ve 32 ti letech ani na podnájem, tak to už mi hlava nebere.
Možná by si slečna mohla spočítat, kolik stojí ty víkendy, přestat pařit "víkend co víkend", uvědomit si, že doba VŠ a celonočních párty je skutečně minulost a začít se chovat tak, aby mělo i okolí pocit,že je dospělá. Už značně dlouho dospělá, jen tak na okraj. V jejím věku by vážně, vážně neměla bydlet u rodičů. Vážně ne. A to, že bydlení mimo dětský pokojík bude něco stát a že seli bude muset třeba dost utáhnout opasek, by snad nemělo být překvapení. Možná místo těch víkendů by mohla rozšiřovat vzdělání, aby měla lepší práci. Nebo si najít nějaký přivýdělek. Prostě dělat něco, aby těch peněz měla více a aby se začala chovat jako dospělá, ne jen o tom hlasitě mluvit. V 32 by vážně měla být duševně dost jinde, než jako malá vzteklá holka v dětském pokoji, která brečí, že ji rodiče neberou vážně.
Ten, kdo poněkud zamrznul v dobách vysokoškolského studia a pařeb na koleji, je Leona. Jak může chtít, aby se k ní chovali jako k dospělé ženě, když se sama chová jako fracek v pubertě? Co tak "dospělého" udělala pro to, aby v brzké době mohla od rodičů odejít a bydlet samostatně? Proč si myslí, že její pobyt u rodičů je dočasný, za rok se její situace nějak zázračně změní? A stane se to večírkama do dvou do rána každý víkend? Já bych teda s holčičkou taky nejednala jako s dospělou, za těchto okolností.
Chce být samostatná a respektovaná, tak se holt bude muset trošku snažit. Vzdát se těch mejdanů, netahat rodičům chlapy do baráku, a koukat si například najít lepší práci, aby si mohla dovolit bydlet jinde, kde bude svou paní.
Rodiče se určitě měnit nebudou :D, takže ti nezbývá, než se stěhovat. Bude to samozřejmě drahé, ale sorry, v 32 letech není normální, bydlet s rodiči. Ani po rozchodu. Naopak, je podle mne normální, mít už něco vyděláno a to něco by mělo sloužit jako základ pro bydlení. V nájmu, klidně. A ne se studentkami. Ale sama někde v něčem menším. To mne celkově pobavilo, najít si bydlení se studentkami. Jo, ty jsou určitě zvědavé na třicítku :D. A jestli žádnou finanční rezervu nemáš, tak dobře ti tak, a pěkně poslouchej rodiče v jejich domě. Za sebe ti muži říci, že nastěhovat se ke mě třicetiletá dcera po rozchodu, tak jí samozřejmě pomohu, ale její nápadníci mi do domu chodit nebudou. Na to má mít v tomto věku, zvlášť jako člověk s VŠ, už sakryš nějakou finanční rezervu, aby si mohla dovolit aspoň garsonku, a nájem, a tam si vodit třeba každou noc jiného. Pomoc ANO, ale krátkodobě a její pánský doprovod si ji může hodit k sobě domů, ne do mého baráku. To budu akceptovat jenom do té doby, než se definitivně moje děti odstěhují po nebo během studia :).
Tak raději jdi do toho sdíleného podnájmu se studentkami, protože rodiče se nezmění. Ti tvoji se zasekli někde v předminulém století, ale jejich dům, jejich pravidla. Lepší být v podnájmu svou paní, než si honem uvázat někoho na krk, jen aby ses dostala od rodičů.
Nebo zapracuj na sehnání lepšího zaměstnání, ať máš na ten samostatný podnájem.
Ona většina lidí má různá omezení...ti, co žijí v nájmu často nemohou mít ani domácího mazlíčka a pokud jim tam majitel příjde, když tam někoho cizího mají, tak musí na kobereček a vysvětlovat, že ten člověk tam s nimi nebydlí a byl tam přes noc jen náhodně. Řada lidí má doma manžela/manželku, přítele/přítelkyni, se kterými by nejradši nebyli, ale "musí", protože by neměli kam jít ,nebo by šli z bláta do louže....holt ať jde příště s chlapem na hotel, nebo někam do krmelce, když ani on si nemá kam si jít za.... a vyřešeno, nevím nač si stěžuje, takových lidí, co si nemůžou moc domů tahat známosrti je hodně. Prostě by se paní měla smířit s tím, že to má jak 90 % populace....kdyby žila s přítelem, asi by se mu to taky trochu nelíbilo a i kdyby žila s nějakou kamarádkou, tak i ta by mohla nadávat, kdyby si tam přivedla neohlášeného frajerana noc....leda by to byla holka hodně tolerantní.
Rodiče budou vždy rodiče a podle toho taky jednaji. To se nezmění nikdy. Většina rodičů jednají s potomky jako s malými dětmi i když jsou už dávno dospělí. A pokud Leona bydlí u rodičů musí se k tomu přizpůsobit. Přeci jen je to jejich domov a né Leonin, ale bylo by dobré si s rodiči promluvit a domluvit se na nějakých pravidlech. Když u nás bydlel kamarád od mého partnera, taky si nemohl dělat co chtěl a musel tolerovat má pravidla i přes to, že je ode mě o 10let starší. Ale prostě můj dům má pravidla když se ti to nelíbí tak máš dveře otevřené.