Byl to kupodivu manžel, kdo zachoval klid

Uslyšela jsem, jak dcera sundává klíče z věšáku. Podívala jsem se na hodinky – už zase! Když jsem se Aleny zeptala, kam jde, neochotně odpověděla, že s kamarádkou do kina. Než jsem stačila zareagovat, ozvalo se klapnutí domovních dveří. Naštvaně jsem se podívala na manžela. Milan se na mě chlácholivě usmál a s ledovým klidem podotkl, že se naší dceři zapalujou lýtka, a že to je prostě příroda. Podrážděně jsem odfrkla: „Víš, jaký nebezpečí v týhle době číhá na mladý holky?! Dřív se mi Alena svěřovala, ale teď je tajemná jako hrad v Karpatech. Nechápu, co se s ní děje!“ Manžel mě chytl za ruku a pobaveně se uculoval. „Prostě dospěla. A jestli má rande, tak jí držím palce, protože už jsem měl strach, že si ta naše holka snad ani nenajde kluka.“ Tentokrát mě Milan překvapil. Alena byla jeho mazánek, a proto bych nikdy nečekala, jak klidně přijme fakt, že by se měl o svoji holčičku s někým „dělit“. „Prosím tě, na všechno má moře času - vždyť jí bude teprve devatenáct!“ Milanovi šibalsky zasvítily oči. „Kolik ti bylo, Evičko, když jsi otěhotněla? Pokud se dobře pamatuju, tak devatenáct a půl! A když jsme spolu začali chodit, ještě nám nebylo osmnáct.“ Usmála jsem se a pokývala hlavou.

Trápilo mě, proč je dcera odtažitá a smutná

Milan měl pravdu. Vyváděla jsem, protože jsem měla strach, aby nám Alenku nějaký kluk brzy neodvedl z domova. A taky mi chybělo naše „holčičí“ špitání. Manžel mě pohladil po ustarané tváři. „Však ona se nám tím svým nápadníkem určitě brzy pochlubí, a pak si zase budete špitat, jako dřív. A navíc má na trochu toho „zlobení“ nárok. Vždyť my jsme s ní vlastně nikdy neměli žádný problémy. Učila se skvěle, odmaturovala, teď má pěkný místo – víš co by za takovou dceru dala spousta jiných rodičů?“ To byla pravda, Alenka byla odjakživa naše zlatá holka. Měsíce ubíhaly a dcera byla čím dál víc uzavřenější. A smutnější. Téměř každý večer někam chodila a stále častěji nespala doma. Manžel jako vždy dceru omlouval: „Evo, neblázni! Alena je už dospělá ženská a i přesto nám vždycky dá vědět, když ví, že nebude na noc doma. Nikdy nepřišla opilá, nekouří, drogy tvrdě odsuzuje – tak proč na ní pořád něco vidíš? Prožívá první lásku, tak jí to nekaž!“ Ale tentokrát jsem Milanovi nemohla dát zapravdu. Cítila jsem, že se s dcerou něco děje, že ji něco trápí, ale bojí se to říct.

Řekla, že bych to nepochopila. Ale co?!

Jednoho dne, když manžel nebyl doma, jsem to už nevydržela: „Alenko, co se to s tebou děje? Dřív jsme mezi sebou neměly žádná tajemství, zajímal tě můj názor, mockrát jsi chtěla poradit, ale poslední rok ses tolik změnila. Řekni mi, co tě trápí?“ Dcera, která byla ke mně stále otočená zády, jen zamítavě zavrtěla hlavou. Jemně jsem ji pohladila po vlasech. „Jestli máš trápení s láskou, svěř se mi. Myslíš, že nemám pro tyhle věci pochopení?“ Dcera se ke mně prudce otočila a její oči byly zalité slzami. Nic jsem nechápala a byla z ní zmatená. „Ne, mami, jsem si jistá, že pro tohle bys pochopení neměla! Nezlob se, mám tě ráda, ale už se nechci bavit.“ Připadala jsem si jako spráskaný pes - takhle chladně se mnou dcera ještě nikdy nemluvila. Manželovi jsem raději o téhle debatě neřekla – věděla jsem, že by Alenu jako vždycky bránil. Nespočítala bych, kolik nocí jsem nespala a lámala si hlavu, co by za dceřiným podivným chováním mohlo být. Pokaždé marně...

Byla to absurdní a hodně trapná situace

Stalo se to asi tři měsíce po nepříjemné debatě s dcerou. Ten den mě v práci rozbolela hlava, proto jsem šla domů o tři hodiny dřív. S úlevou jsem odemkla dveře bytu, a když jsem chtěla pověsit sako na věšák, všimla jsem si, že vedle dceřina kabátu visí cizí bunda. Z dceřina pokoje byla slyšet hlasitá hudba a podivné, přidušené zvuky. Kdyby mě tolik nebolela hlava, jednala bych určitě jinak, jenže já jednala, bohužel, bezmyšlenkovitě. Zaklepala jsem, a aniž bych čekala na vyzvání, otevřela jsem dveře. Chvíli mi trvalo, než mi celá ta absurdní situace došla. „Proboha, Aleno, co to děláš?! Vždyť ty máš v posteli... ženskou!“ vykoktala jsem a vyděšeně utekla do ložnice. Asi po deseti minutách se ozvalo zaťukání. „Běž pryč, já s tebou nechci mluvit. Aspoň ne teď! Prosím!“ zakřičela jsem zoufale. Alena se nedala odbýt a vešla. Pohladila mě po vlasech a zašeptala: „Moc mě to mrzí, měla jsem vám to říct už dávno. Až budeš chtít, zavolej mi, promluvíme si. Odpusť, takhle jsem to vážně nechtěla!“ Než jsem pochopila význam jejích slov, byla pryč.

S naší pomocí mohou vždy počítat!

Možná to bude znít komicky, ale vypořádat se s tím, že naše dcera je lesbička, mi kupodivu dělalo menší problémy, než to, jak tento fakt sdělím manželovi. Ale nebylo vyhnutí. V pátek večer jsem otevřela láhev vodky, a když jsem vypila třetího „panáka“, pár větami jsem Milanovi řekla, jak se věci mají. Byl v šoku. Díval se na mě vyděšenýma očima a pořád dokola opakoval: „To je blbost, Alena je „normální“! Tomu prostě nevěřím!“ Hovořili jsme dlouho a až k ránu manžel pochopil, nebo spíš si připustil, že naše dcera je zkrátka „jiná“. Když se mě nešťastně zeptal, co budeme dělat, pohladila jsem ho po vlasech a smutně se na něj usmála. „Budeme holkám držet palce. Nebudou to mít v životě jednoduchý, tak ať aspoň vědí, že s naší pomocí můžou kdykoli počítat. Jsi pro?“ Milan se mi podíval do očí a pak neznatelně přikývl. „Víš, je mi to tak líto! Já jsem si její život představoval úplně jinak.“ Stiskla jsem mu ruku. „To Alenka asi taky. Ale ona si to nevybrala, ona se tak narodila. Budeme se s tím muset smířit, stejně jako se s tím musela smířit naše dcera. Odpoledne jí zavolám, a jestli nejsi proti, pozvu Alenu i její přítelkyni Helenu na nedělní oběd.“ Tázavě jsem se podívala na manžela. Byl z nastalé situace očividně vylekaný. „Já ale nevím, jestli to zvládnu!“ Dala jsem Milanovi pusu a dolila do skleniček zbytek vodky. „Protože tím Alence moc pomůžeš, jsem si jistá, že to zvládneš skvěle!“ Ano, kvůli naší dceři, kterou milujeme, jsme to - asi ne tak úplně skvěle - zvládli! Samozřejmě mě i manžela trápí, že se patrně nikdy nedočkáme vnoučat, že okolí bude na naši dceru a její partnerku i v dnešní době koukat skrz prsty. Nikdo nemáme v životě nic jistého, ale Alena s Helenou jednu jistotu stoprocentně mají: vždy budou mít ve mně a manželovi oporu, vždy tu budeme pro ně!

Zdroj fotografií:www.shutterstock.com

Reklama