„Nikdy jsem si nemyslela, že budu muset řešit takový nepříjemný problém, jako je právě šikana,“ začíná své vyprávění maminka Irena. „Náš syn je ve třetí třídě a já jsem asi trochu naivní, ale myslela jsem si, že to je ještě takový ten typicky „telecí“ věk, kdy si děti hrají, hašteří se maximálně na hřišti a kluci dělají lumpárny, které jsou vlastně celkem normální a není třeba se znepokojovat. To jsem se ale pěkně spletla.“

„Tadeáš byl vždycky hodné a celkem klidné dítě. Nikdy s ním nebyly žádné problémy a já si jeho povahu nemohla vynachválit. Netušila jsem ale, že by fakt, že je introvert a raději než blbnout s partou kluků o přestávkách, si čte nebo si s dalším spolužákem vymýšlí projekty a hry, potichu a v lavici
, musel být důvod k tomu, aby se stal obětí šikany," popisuje svého syna Irena.
Podle slov maminky se Tadeáš začal chovat divně. Byl ještě mlčenlivější než obvykle, nechtěl nikam vyrážet a stranil se společným aktivitám a celé rodině. Po čase si rodiče všimnuli, že má poničené oblečení, aktovku i pomůcky. Vše vyvrcholilo v momentě, kdy se Tadeáš ze školy vrátil s rozbitou bradou a odřenými dlaněmi a koleny.

„Zprvu jsem tomu nevěnovala větší pozornost. Tak se ušpinil, říkala jsem si. Také mě napadlo, že jde do nějaké předčasné puberty. Přeci jen jsou dnešní děti trochu jiné, než jsme bývali my. Ale jeho zakřiknutost a mlčenlivost mi začala dělat starosti. A pak přišel celý od krve,“
vzpomíná Irena.
Tadeáš se po nátlaku rodičů nakonec svěřil tatínkovi, že se na něj zasedli dva spolužáci a ubližují mu. Z nevinného pošťuchování se ale brzy stala regulérní šikana.

„Je mi z toho úplně špatně, když si vzpomenu, jak nám náš hodný a milý chlapeček začal vyprávět, jak mu ti dva kluci ubližují, berou mu věci i svačiny, ničí mu pomůcky, pokřikují na něj, strkají do něj...“


„Tadeáš nás od začátku prosil, abychom to nechali být, protože to prý určitě přejde. Nechce přijít o těch pár kamarádů, které má a už vůbec nechce být za toho, žaluje,“
říká Irena a dodává: „Manžel v tom má jasno – přihlásit syna na nějaký bojový sport a začít se pořádně bránit. Klidně pěstmi. Hlavně, ať si kluci uvědomí, že se jich Tadeáš nebojí. Já jsem zásadně proti. Boj přeci nic nevyřeší. Ráda bych situaci vzala do svých rukou a vše nahlásila učitelům i řediteli školy. Je to přeci odstrašující příklad pro ostatní děti!“

Rodiče zatím neučinili žádné kroky a respektují prosbu syna. Přesto už přistoupili na konzultaci s dětským psychologem a radí se, jakým směrem se vydat, aby to mělo co nejmenší dopad na Tadeáše.

Také si přečtěte:

Reklama