Vychovávat děti není snadné, a tak se často stane, že o svých rodičovských schopnostech zapochybujeme. Jenže u Simony (42) to bývá na denním pořádku. Připadá jí, že nezvládá výchovu adoptovaného syna a naopak „nadržuje“ tomu vlastnímu.
Ani na základní škole se situace nezlepšila. Učení Aleše nebavilo, do domácích úkolů jej museli rodiče vyloženě nutit. „Nakonec to u nás vypadá tak, že zatímco devítiletému Alešovi neustále domlouváme, zvyšujeme hlas a ukládáme mu různé tresty, dvanáctiletého Tomáše věčně chválíme. Je naprosto bezproblémový, učí se, neodmlouvá… Možná si řeknete, že je to spravedlivé, ale já z toho i tak mívám často výčitky. Připadám si pak jako krkavčí matka, která nemá svého adoptivního syna ráda a neustále na něm hledá mouchy. I když vím, že to tak není! Často také bojuji s tím, zda nebýt na Aleše méně přísná, ne tak náročná. Jenže zase nechci, aby z něho vyrostl nějaký grázl,“ láme si hlavu Simona, která nechápe, kde se stala chyba. „Vždyť jsme je oba vychovávali naprosto stejně! Jsem snad špatná matka?“ ptá se sama sebe večer co večer.
Co na to odborník?
Zeptali jsme se psycholožky Jitky Jeklové z brněnské psychologické poradny.
„Především je dobré vzít v potaz vliv genů a prostředí, které bylo adoptovanému chlapci dáno. Bohužel, v tomto případu zřejmě není známa ani anamnéza dítěte, která měla pravděpodobně rozhodující podíl na jeho temperamentu, prožívání, jednání, ale i celkovém chování. Nelze opomenout vliv těchto faktorů nejen na chování a prožívání, ale také na jeho prospěch ve škole, či celkový přístup ke vzdělávání a podobně. Velká část naší osobnosti je skutečně determinována nejen vlivem prostředí, ve kterém vyrůstáme, ale i, zatím ne zcela přesně zmapovanými, vlivy před porodem, kolem porodu a krátce po něm.
Vzhledem k těmto okolnostem není možné srovnávat chování obou synů. U syna adoptovaného je potřeba mu pomoci, aby měl větší šanci uspět a dobře se začlenit do společnosti. Ano, věřím, že děti, které jsou náročnější na výchovu (a zdaleka to nemusejí být děti adoptované), mohou skutečně rodiče nadměrně vyčerpávat a ti pak reagují křikem, naštváním a tresty. Ve výchově je ale důležité upřednostňovat pozitivní motivaci a pochvaly před tresty. Trest sám o sobě by měl být prostředkem spíše výjimečným a časově omezeným, jinak ztrácí na účinnosti. Představme si situaci, kdy má dítě například zakázanou televizi, či PC na měsíc nebo více dopředu. Zabrání to chování, které nazýváme zlobení?
Doporučila bych vždy zvážit zjištění skutečných schopností a studijních předpokladů dítěte, abychom neměli zbytečně přehnaná a nereálná očekávání, a společně s odborníky se pokusit nastavit pravidla chování i kroky k postupnému lepšímu zvládání školních nároků.
U dětí adoptovaných či v pěstounské péči není ani výjimkou tzv. zlobení spíše ve smyslu poutání pozornosti, protože tyto děti neměly v určité fázi života dostatečně uspokojenu potřebu lidské lásky a náklonnosti.
Dobrým postojem tedy není chlapce srovnávat, protože jejich startovní čáry prostě nebyly stejné. Je ale potřeba velmi ocenit ženu, která chtěla a chce dát šanci adoptovanému dítěti na život v běžné rodině. Určitě by bylo dobré, kdyby maminka vyhledala pomoc odborníků nejen kvůli diagnostice dítěte, ale i pro svoji podporu a větší jistotu, že postupuje skutečně správně a my ostatní jí můžeme jen závidět její rozhodnutí a odhodlání. Výchova dětí totiž vůbec není lehká věc, ani když jsou naše vlastní, s geny, které si umíme nějak vysvětlit.“
 |
|---|
Čtěte také:
- Pláče vaše dítě ve školce? Musíte vytrvat, jde o projev adaptace, radí psycholožka
- Dítě a pes: Tohle svým potomkům raději nedovolte!
Nový komentář
Komentáře
Adopce je těžká věc.
Adoptovat dítě je riziko
Máme, resp. měli jsme doma něco podobného, ovšem s vlastními syny. S tím, že se nám ten mladší šprajcnul v 17 a to už nic moc výchovou neuděláte. Do této doby byl v pohodě, až vzácně, vzhledem k věku, pak začal zřejmě "dohánět ztacený čas". Měli, nepíšu proto, že bychom ho vyhodili, ale že se to zklidňuje. Bude mu 20. A geny? Těžko říct. Snad od každého něco, v tom horším slova smyslu.
smekám před lidmi , kteří adoptují dítě . já bych to nikdy neudělala , je to velké riziko a geny jsou potvory . Znám několik lidí ktěří si adoptovali děti a vždy to byl průšvih
Mickey Mouse — #7 Souhlasím - mladej prostě potřebuje jiný režim. Nikdy nebude jako brácha. Právě ten výkřik v článku "vždyť jsme je vychovávali naprosto stejně" celkem přesně pojmenoval problém.
Tahle paní psycholožka je jedna z mála, co mluví rozumně. Děti nejsou stejné, a nemůžou se tedy vychovávat stejně a čekat stejné výsledky, s tím druhým klukem je potřeba začít něco dělat, jenom okřikováním a trestáním se to fakt nevylepší, a není to tím, že je paní špatná matka. To se jí mohlo stát i kdyby byli synci oba jejich vlastní.
Je jedno, že je adoptovaný, prostě je jiný a potřebuje jiný přístup. Ale to je ve všech rodinách. Nikdy nejsou všechny děti stejné. Také mám jednoho snaživého a druhý je schopný písanku oplakat. Bohužel nejsou adoptovaní, takže za geny mohu nadávat jen sama sobě a mužíčkovi
misa.35 — #5 přesně tak, na tuhle knihu jsem si hned vzpomněla
Ztotožňuji se s doporučením paní psycholožky, nebo jen tak je možné docílit optimálního výsledku. Jen bych doplnila, že je třeba u tohoto dítěte hledat jeho případné nadání pro něco, zjistit v čem pozitivním bychom jej mohli podporovat a rozvíjet... a také chválit. V devíti letech se nám to může ještě podařit. V pubertě bude už pozdě. Křikem, tresty se nic nespraví. Srovnávání dvou naprosto odlišných bytostí je hloupost. Také záleží na tom, zda adoptovaného syna nepodněcuje různými narážkami k tzv. protestu ve formě zlobení starší syn. Je to složité, ale ve spolupráci s odborníkem se cesta ke zlepšení určitě najde.
No, bohužel jsem se setkala s několika lidmi, kteří adoptovali dítě. Mickey píše, že paní nezvládá výchovu, ale v tomhle tvrzení bych byla velmi opatrná. Ve všech pěti případech těch konkrétních lidí to byl průser nikoli kvůli neschopnosti vychovávat, popř. v očekávání, že dítě bude takové a makové. Všechny děti začaly v určitém věku krást, neposlouchat, lhát a bouřit se. V osmnácti je rodiče horko těžko dokopali k výučnímu listu (nebo ani to ne), děcka si našla svoji nezaměnitelnou komunitu a bylo to. Ani trpělivost, spousta lásky, odborníci, nic nepomohlo. A ty lidi fakt dobře znám. Prostě člověk ta děcka může láskyplně dovést do dospělosti, ale nesmí očekávat vůbec nic, pokud není shůry dáno.
misa.35 — #5
Mickey Mouse — #7škoda, že v článku nejsou uvedení rodiče dítěte, něktré etnikum je živé nezvladatelně
Nikdy bych dítě neadoptovala, geny nelze předělat a stačí mi několik případů z našeho města, jak to nakonec dopadlo. A pokud rodina měla jedno své dítě, tak se dal podobný vývoj čekat.
Tady je odpověď jednoduchá, paní výchovu druhého syna nezvládá. Těžce! Ale nejspíš to nesouvisí s tím, že je nevlastní. Paní totiž vůbec není nastavená na výchovu živějšího dítěte. Vyhovuje jí hodný, tichý, vzorný...syn, kterému se nemusí věnovat.
Samozřejmě, že neustálé okřikování, tresty a srovnávání s bratrem nefunguje! Paní zřejmě nechce pochopit, že tomu živějšímu bratrovi musí nastavit jiný režim, jiné cíle a především pozitivní motivaci. Živé děcko potřebuje více pozornosti a více aktivit, kterým se bude věnovat. Tichého a pasivního člověka z druhého syna nikdy neudělá.
měli jste odvahu vzít si cizí dítě za vlastní,raději jste si mohli vystačit se svým synem.Psycholog snad pomůže.
V tomto případě doporučuji knihu Terezy Boučkové Rok kohouta. Naivní představa o převýchově adoptovaných dětí rázem vezme za své.
Geny jsou geny
Kdybyste se přetrhli 
doporučuju si přečíst respektovat, dělají i kurzy. Ale netrápila bych se tím tolik, oni i děti stejných rodičů s naprosto stejnými podmínkami mohou být tolik rozdílné, že nad tím zůstává rozum stát.
Pokud je to cikáně, tak je rodina bez šancí na úspěch. Tento údaj v článku chybí.
No, to je to riziko vzít si dítě, o kterém nic nevíme. Podle popisu se mi jeví jako dítě naší minority. Kluk určitě cítí, že je outsider, na brášku nikdy stačit nebude, tak zlobí tuplovaně. Křik a tresty se minou účinkem, na takové dítě se musí cílevědomě a s pomocí dětského psychologa. Nemůže za to, že není tak chytrý, nadaný. Ale může se naučit vycházet s okolím tak, aby ho mělo rádo.