Říká se, že na první lásku v životě se nezapomíná. Asi to neplatí obecně, ale mnoho lidí na svou první lásku vzpomíná i po letech. A někteří třeba celou dobu doufají, že se ještě někdy v životě potkají.

Když vzpomínáme na to, co bylo, občas nám myšlenky zabloudí i k lidem, které jsme znaly, ke klukům, s kterými jsme chodily nebo je milovaly. To vše už ale není realita, vzpomínky jsou často zkreslené a viděné jinou (mladší) optikou, takže skutečnost by byla asi úplně jiná.

Přečtěte si také:

Takové představy měla i Radka. Zrovna neměla žádného přítele a po večerech seděla sama doma, a tak občas vzpomínala na minulost. A často jí vytanulo na mysli jedno jméno: Daniel. Spolužák ze základní školy, kterého milovala. Co asi dělá? Kde žije? A jestlipak je ženatý? říkala si. Ale nemělo smysl o tom přemýšlet dál, protože ho patnáct let neviděla.

láska

Daniela miluju od základní školy

„Byl to tehdy zvláštní kluk, takový tichý a hodný, žádný frajer, který by pořád balil holky. I proto se mi tak líbil... Zamilovala jsem se do něj už v páté třídě a od té doby jsem na něj tajně myslela. Hodně jsme spolu kamarádili, rozuměli jsme si, dělali jsme oba atletiku a trávili spolu hodně času, ale dlouho jsem mu neřekla, co k němu cítím. Až pak, když mi na konci osmičky oznámil, že se stěhuje pryč a bude chodit na střední školu někam hodně daleko...

Chodili jsme spolu pár týdnů, než se odstěhoval. Bylo to krásné, romantické, a hlavně nevinné. Pak se opravdu odstěhoval, já nastoupila na střední školu. Ještě nějakou dobu jsme si psali dopisy, ale samozřejmě to časem ustalo. Myslela jsem si, že se možná zase někam přesunul, nebo na mě prostě zapomněl, utěšovala jsem se, že se to stává. Vzpomínala jsem na něj ale pořád, i když jsem měla další vztahy, jeden dokonce dost vážný. A právě v té době jsem Daniela znovu potkala, je to dva roky zpátky.

Nastoupila jsem tehdy do nové práce, byla to reklamní agentura, moje vysněná práce, o kterou jsem se snažila už pár let. Byla jsem nadšená. Přišla jsem první den do kanceláře, nic jsem ještě nevěděla, a tak mě přidělili ke zkušenému kolegovi, aby mi všechno ukázal. Přišla jsem se mu představit a zůstala jsem stát ve dveřích jako zkamenělá - za stolem seděl Daniel. Poznala jsem ho hned. On trošku zaváhal, ale pak se usmál a objal mě, byl taky rád, že mě vidí. Po tolika letech... Měli jsme si co říct. Místo práce jsme probírali svoje životy a vyprávěli si, co všechno se za ty roky událo.

Pořád myslí na mě

Na první pohled se mi zdálo, že se moc nezměnil, a když jsme si povídali, byl to pořád ten stejný Daniel, jen o něco starší. Měl přítelkyni, dokonce už mluvili o svatbě, ostatně já měla taky zrovna „vážný“ vztah. A tak jsme kolem sebe několik týdnů chodili, jako by nic. Samozřejmě jsem se do něj znovu zamilovala, jak jinak. A trápila jsem se, napadalo mě, že to je osud, že jsme se znovu potkali, a že bych ho neměla znovu promarnit... Co jsem ale měla dělat?

Pak jednou slavil Daniel narozeniny. A pozval mě na večeři. Bylo to krásné... Povídali jsme si, vzpomínali, líbali se... A nakonec řekl, že se rozchází s přítelkyní, protože stejně pořád myslí na mě. Byla jsem štěstím bez sebe. A tak jsme spolu začali chodit a žít. Brzy to budou dva roky.

Jsem vděčná osudu, že nás dal zase dohromady. V našem případě tedy stará láska rozhodně nezrezivěla.“

Další články v našem magazínu: