Stalo se to před dvanácti lety. Jejich pětiletá dcera Klárka si nepozorovaně odběhla hrát na zahradu. Uplynulo pouhých deset minut, než její rodiče zjistili, že není ve svém pokojíčku. Vyběhli ji tedy hledat ven. Jenže tam se jim naskytl příšerný pohled – na její bezvládné tělíčko v bazénu. K životu už ji bohužel nepřivedli ani záchranáři. „Dodnes o tom pořádně nedokážu mluvit, nevzpamatovala jsem se z toho,“ říká její maminka Karolína s tím, že dlouho nechtěla o dalším dítěti ani slyšet. Po dvou letech ale přišel její muž s návrhem, aby se opět stali rodiči.

„Začala jsem docházet k psycholožce. Ona mi pomohla posunout se dál. Jen díky tomu jsme počali Adámka. Zase mi vrátil do života radost. Neříkám, že se mi podařilo přestat na tu hroznou událost myslet. Šlo spíš o to, že se mi podařilo přesměrovat myšlenky i někam jinam,“ vzpomíná Karolína, kterou životní tragédie změnila i v jiném směru. Za žádnou cenu už nechtěla zůstat jen u jednoho dítěte. A tak se jim do dvou let narodil ještě Tomášek.

„Člověk si najednou uvědomí, jak málo stačí, aby přišel o všechno. Ano, moje dcera pro mě byla všechno. Stát se to o patnáct let později, zůstali bychom bez dítěte už navždy. Těžko bych se před padesátkou stala znovu matkou. Mít jedno dítě je šílený risk. Nechci samozřejmě nic přivolávat, ale stát se může kdykoli cokoli. Však jsme toho sami důkazem,“ ušklíbne se Karolína a dodává: „Dnes už vím, že chtít jedináčka jen pro to, abychom mu mohli dopřát vše, po čem zatouží, bylo děsně malicherné.“

Čtěte také:

Reklama