Naše rekonstrukce už trvá přes 10 let!

Rekonstruujeme už pár let, podle toho jaká je nálada a stav peněženky. Také to podle toho doma vypadá.

Bydlíme v panelovém domě a co si budeme vykládat, umělohmotné stěny koupelny a WC po létech potřebují vyměnit, ať se nám líbí nebo ne.

Pořídili jsme si psa, který se nám doma všude, kde bylo linoleum, postaral o zábavu. Nelíbilo se mu, stejně jako nám. Začal běh po obchodech a my řešili dilema - jakou barvu, jaký druh a jakou cenovou relaci. Vybráno, nakoupeno, teď zbývá poslední výběr, a to pokladač.

Výběrové řízení vyhrál kamarád našich dcer, prý zručný, rychlý a levný! Vše splnil. Až na to, že časem se spáry začaly uvolňovat. Reklamaci nebral, prý to způsobil náš pes. Jak velký problém najít pokladače, který by chtěl napravovat, co sám nezpůsobil. Takže se denně doma díváme na stále se zvětšující spáry mezi dlaždicemi a je nám z toho úzko. Manžel není kutil. Psovi jsou spáry, lidově řečeno, naštěstí ukradeny. Dlaždice přivítal pouze jako senzační "chladírnu" svého hustého kožichu.

Pak jsme si vymysleli, že si zabereme chodbu za výtahem a rozšíříme tím svůj životní prostor o cenné centimetry. Úžasný nápad. Následovala akce ,,stavební povolení" u příslušného úřadu, včetně bytové správy. Patřičná povolení získána. Nemusím snad popisovat anabázi oběhávání, obtelefonovávání, doprošování... Po půl roce máme vše potřebné. A můžeme stavět. Přístavba je hotova, potrubí prodlouženo, hydrant přemístěn.

Sousedům se však nelíbilo, že jsme jim ubrali prostor ze společné chodby, a namítali, že se jim nelíbí potrubí, ať jej zamalujeme či zakryjeme. Stalo se. Stejně mají neustálé připomínky. Ať! My máme konečně kam dávat botky, tašky a jiný nepořádek.

Nyní nastal další problém, a to vestavěná skříň. Celá rodina vystříhávala inzeráty, až jsme se jednoho dne konečně dohodli na dodavateli. Netrvalo to dlouho, přijel, zaměřil, vybral zálohu, oznámil, že do 1 měsíce skříň bude. Byla do 14 dnů. Rychle postavená, ani kávu a zákusek nechtěli. Ukázalo se, že jsem na vyměřujícího neměla dát a měla si nechat udělat skříň širší a o pět centimetrů delší. Skříň stojí a už s ní nelze nic dělat. Radím, buďte tvrdá(í) a nenechte se zviklat ve svých požadavcích a představách. Další, kdo má námitky proti skříni, je pes. „Šoupací“ dveře nedokáže otevřít a nemůže si lehnout na podlahu jako do boudy. Tak to už je nás pět, co jsme se skříní nespokojení.

Na řadu přišel obývací pokoj. Rodinná rada rozhodla, že je moderní plovoucí podlaha. Následovalo to samé jako u dlažby. Podlaha položena. Ale… Psovy kroky byly slyšet a my měli pocit, že u nás straší. Nejvíce v noci, kdy se bezcílně toulal bytem, byly jeho tlapky na podlaze slyšet jako by hradem chodil bezhlavý rytíř a tahal za sebou rezavějící meč… Po podlaze se válely chuchvalce vypadané srsti jako v amerických filmech, kde se prérií kutálejí větrem utrhané, zaschlé keříčky.

Takže následovala další rodinná rada a šel se koupit koberec. Hurá, chtěla jsem jej od začátku, ale podlehla domácí převaze. V obchodě, kde jsme koberec vybírali, se prodavači dost pobavili. Chodili se na  nás dívat jako na rarity. Trpělivě jsem to vše přestála a vytoužený koberec přivezli do tří dnů. Kamarád jej položil, pochválil. I psovi se koberec líbí. Máme nový koberec, novou sedací soupravu, jen nábytek je jaksi omšelý. Takže se dohadujeme už druhý měsíc, jaký si pořídíme. Proklínám dobu, kdy jsem doma zavedla demokracii. Jak úžasné, svobodné a rychlé by vše bylo, kdybych se mohla rozhodnout jen JÁ.

Na  internetu bych si prošla nabídku a do obchodu šla rovnou za konkrétní potřebou.  Díky mým výchovným metodám čekám, až mi rodina dovolí koupit nábytek dle mých představ. Já si počkám. Teď zpracovávám manžela na další pokračování. Nechtěl mi dovolit, abych dala hříšných 10 tisíc za novou omítku a malbu v obývacím pokoji. I mně se také cena nelíbila, ale na druhou stranu se teď denně dívám, jak se místy odlupuje omítka. Ještě tak rok, tipuji si, a konečně uzraje a dá mi povolení. Vzala jsem si konzervativního manžela, dobře mi tak.

V době, kdy jsme zabrali chodbu za výtahem, jsme si předělali komoru na šatnu, aby bylo více místa na šaty. Jsme doma tři ženy, to je něco šatů... Dopadlo to jinak. V komoře zabírá místo sprchový kout. Rodina chtěla ušetřit peníze za napouštění vany, a tak jsme zakoupili sprchový kout. To už jsem odevzdaně sdělila své požadavky a nechala je, ať sprcháč koupí sami. Kdo má mít stále s nimi trpělivost a také jsem si chtěla ušetřit další ostudu v obchodě při výběru. Stačilo mi pak jejich vyprávění jak manžel, včetně obou dcer, vlezli do sprcháčů a zkoušeli, zda jsou dost prostorné. S výsledkem jsem byla docela spokojená. Jenže překvapení mělo teprve přijít. A přišlo! Nakonec se dcery dohodly, že mají v oblibě se cachtat ve vaně než stát ve sprše.

Místo šatny máme komoru se sprchovým koutem v krabici. Na balkoně vlhnou v krabicích dlaždice na obklady do koupelny, ve skříni leží vodovodní baterie a já trpělivě čekám na den „Dé“. Ještě bych ráda koupila nové garnýže a záclony. Manžel zařval: „Je to opravdu nutné? Vždyť vypadají dobře, kdo by se tím dělal?“ Chápu to, přineslo by to jeho konečné svolení s novou omítkou a následovalo by pak vynášení všeho, co stojí v obývacím pokoji.  Zatím závistivě vyhlížím ty nejkrásnější záclony, které mi budou stát za to, abych se konečně sama odhodlala a koupila je podle svého. Prozatím čekám na správnou chvíli. Co bych pro klid v rodině neudělala. 

Ráda bych si koupila novou kuchyň a do ní novou dlažbu. Už mám vybráno. Ale to si nechám na pozdější dobu, až se dcery odstěhují a nebudou mít důvod zasahovat. Manžel tak ztratí spojence a výhercem budu jen já. Doufám.

Musím se na závěr pochlubit. Sice mám umakartovou koupelnu, ale mám v ní úžasné umyvadlo. V době, kdy nám v domě vyměňovali stupačky, jsme s instalatérem vymysleli plán. Upadlo mu nářadí do umyvadla. Kdo by doma chtěl mít prasklé umyvadlo? Rychle jsem koupila umyvadlo, o jakém jsem snila. Teď jen chodím a mazlím se s ním, utírám jej denně speciálním hadříkem a rozčiluji se na rodinu, že o něj nedostatečně a bez lásky pečují, nebo spíše nepečují a neváží.

Dnes už vím, že nejlepší je mít pořádnou hotovost, dohodnout se s firmou, doma vše sbalit, odejít na pár dní z domu a přijít k hotovému. Nedat šanci váhavému a línému manželovi, vybíravým dcerám a vše mít za pár dní hotovo a zbytek života se jen radovat a kochat krásným zrekonstruovaným bytečkem.

Snad můj fejeton zveřejníte a stane se varujícím mementem pro všechny ostatní. Naše rekonstrukce trvá už přes 10 let.

Zdraví Elleny