Milé dámy,  je třeba si přiznat, že naše matky byly nemožné.
Jen si představte:
Oblékaly nás do bavlny, vlněných svetrů, když svět objevil tesil a silon a jiná krásná umělá vlákna.
Neměly jsme šusťák, když už v něm chodila celá Praha.
Trvaly na čistých botách – co by si lidé pomysleli.
Trvaly na bezvadném prádle – co kdyby tě porazilo auto, budeš ve špitálu za špindíru.
Bouchaly nás do zad – choď rovně, seď s rukama u těla.
S ujištěním, že tupírování škodí vlasům, pečlivě splétaly copy.
Při povinné rodinné procházce do omrzení připomínaly historická místa. Výklad prokládaly  výkřiky – dělej  malé kroky, co se tak klátíš.
Tahaly nás na výstavy do Mánesa, trvaly na předplatném na Pražské jaro.
Do omrzení nás vláčely na Hrad, protože tam jsou základy naší státnosti a sluší se to.
Ke čtení nám překládaly Jiráska a Ságu rodu Forsythů.
Trvaly na tom, že je slušné odpovídat na dopisy tetičkám a nezapomínat na jejich svátky. Prostě kyselost našich obličejů byla přímo úměrná zásaditosti jejich názorů.

Včera jsem se vrátila z procházky na Hrad.
Vnučka mě tedy dost dožrala.
Nejdříve namítala, že všude jinde by jí bylo líp, potom chtěla jít v jakémsi teplákovém oblečení, špinavých botách, nagelovaných vlasech.
Nejen, že se celou cestu klátila, šla nějak hrbatě, ale ještě i žvýkala.

 Prostě, ta dnešní mládež je nemožná.  

      
TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY