Foto: Shutterstock
Margaretka je prototypem hodné, milé a šikovné holčičky. Učitelé ji pokaždé velmi chválí, nosí domů většinou samé jedničky a nikdy s ní nejsou žádné problémy. I domácí úkoly píše bez vzdoru a odmlouvání, do učení ji rodiče nemusí přemlouvat. Anežka od svých kamarádek dobře ví, že tohle u dětí rozhodně není samozřejmost. Na dceru je proto právem pyšná. Jenže nedávno vyšlo najevo, že jejím hnacím motorem není cílevědomost nebo touha po vědění. Učí se totiž z úplně jiného důvodu.
„Udělaly jsme spolu domácí úkoly a zopakovaly látku, ze které ji čekala písemka. Opět uměla vše na výbornou. Tak jsem naťukla téma možnosti přestupu na víceleté gymnázium. Do páté třídy jde po prázdninách, takže je to už na pořadu dne. A víte, co mi Margaretka odpověděla? Pokrčila rameny a prý jak budeme s taťkou chtít. Zarazilo mě to. Copak ona k tomu nemá co říct? Nechce se posunout, získat možnost lepšího vzdělání? To, co z ní začalo vzápětí padat, mě úplně odrovnalo,“ vypráví dvaačtyřicetiletá maminka Anežka. Vyslechla si totiž, že jediným důvodem, proč se jejich dcera tak svědomitě učí, jsou oni dva. Její rodiče.
„Prý nám chce udělat radost, a tak se snaží, aby měla samé jedničky. Na otázky, copak z dobrých známek nemá radost, zase pokrčila rameny. Pak dodala, že jí na tom vůbec nezáleží. A kdyby na tom nezáleželo ani nám, tak moc by se nesnažila. Klidně by měla trojky. To mi úplně vyrazilo dech,“ přiznává Anežka, která teď neví, jak s novou informací naložit. V hlavě se jí točí velké množství otázek. Nepřetěžují ji? Nemají přehnané nároky? Proč dceru netěší, že má dobré známky? Z jakého důvodu jí chybí cílevědomost a chuť být dobrá? Neudělali s manželem něco špatně?
„Nepřijde mi, že bychom ji k učení někdy nějak nutili. Nedopřáli jí zábavu. Volnočasové aktivity má. Učí se na harmoniku, chodí na angličtinu, atletiku… Vybrala si je sama. No, když nad tím tak přemýšlím, možná taky na moje doporučení! Cítím se hrozně. Dělám něco špatně, když chci, aby byla všestranně vzdělaná, měla dobré známky? A jak je možné, že jí až tak moc záleží na tom, aby nám udělala radost? Vůbec si neuvědomuji, že bychom na ni někdy nějak vyvíjeli nátlak. Všechno šlo tak nějak přirozeně,“ zamýšlí se Anežka, ale netuší, jak s dceřiným nastavením pracovat.
„Přijde mi škoda, aby ve své přípravě do školy zvolnila, když na to má. Jak ji motivovat, aby na výsledcích záleželo i jí samotné? Aby se chtěla dobře učit sama pro sebe, ne jen pro nás? A není v tomu už nějaký psychický problém, když dělá vše jen proto, aby vyhověla rodičům? Neměli bychom ji vzít k psychologovi? Spousta otázek, na které si sama neumím odpovědět. Manžel mi říkal, ať to neřeším, že se to vsákne. Chtěla bych mít jeho chladnou hlavu,“ dodává Anežka.
K článku se vyjádřila Bc. Karin Emily, psychoterapeutka, arteterapeutka a speciální pedagožka:
Otázka Anežky, proč chybí Margaretě – žákyni čtvrté třídy – cílevědomost, již mnohé naznačuje. Budoucnost je pro děti velmi abstraktní pojem a morálně-volní vlastnosti vznikají cca kolem dvanácti let a dozrávají až v dospělosti. Reakce Margarety není ničím zvláštní. Mnoho žáků devátých tříd i středních škol nemá ještě jasnou představu, co by je v životě bavilo, a výběr škol se uzpůsobuje jejich studijním výsledkům a v lepším případě zájmům, které naznačují možnost další cesty k budoucí profesi.
Výchova dětí a naše reakce na jejich úspěchy či neúspěchy logicky formují jejich sebevědomí a svou sebehodnotu staví na tom, co je chváleno a oceňováno. A tady nastává situace, že i přes naše verbální ujištění, že nemusí nosit samé jedničky, rodičovský neverbální projev a energie signalizují, že dobré výsledky jsou u dítěte očekávány a rodičům přinášejí uspokojení. Je dobré se zamyslet, co vše u dětí chválíme a jaké jsou naše skutečné priority, které dle našich rodičovských představ zajistí dětem šťastnou budoucnost.
Příběh Anežky otevírá mnoho otázek, zda má Anežka také čas se nudit, zda je jí umožněno občas lenošit a zda má prostor na čas, který není strukturovaný a cíleně zaměřený. Mnoho přepečovávaných dětí v „tabulkových výkonnostních systémech“ v pubertě revoltuje a může své talenty i studijní předpoklady zahodit.
Za dobrý nápad považuji Anežčin záměr navštívit dětského psychologa či rodinnou terapii, aby se na celý rodinný systém zaměřil odborník. Skutečnost, že Anežka očekává u své dcery větší psychickou zralost, než odpovídá jejímu věku, by mohla do budoucna její dceru přetěžovat a nastavovat zbytečně vysoké limity, které dítěti i následně dospělému jedinci nesvědčí.
 Pracuje 10 let jako psychoterapeutka pro pacienty s roztroušenou sklerózou na neurologickém oddělení FNKV Praha a vede soukromou praxi. Vzdělání a odbornost: Vystudovala VŠ – obor speciální pedagogika. Pražská psychoterapeutická fakulta. Výcvik BIG SUR s5 – skupinová forma – dynamická a hlubinně orientovaná psychoterapie (supervize Doc. MUDr. Jaroslav Skála, CSc.). Výcvik neverbálních technik (sekce muzikoterapie, psychoterapeut. spol. ČLS) – lektor PhDr. Jitka Vodňanská (muzikoterapie, arteterapie, práce s tělem). Výcvik vedení skupin v rámci sociálně psychologického výcviku. Supervize PhDr. Iva Veltrubská. Spoluautor metodiky k tomuto pilotnímu projektu. |
Zdroj info: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
Zkuste připustit, že děti nedomýšlejí dosah toho, co říkají. Prostě vaše dcera neměla zrovna náladu se s vámi bavit. To je normální - je proto třeba rychle změnit téma.
No, je to nesmysl, samozřejmě. V deseti letech prakticky žádné dítě nemá žádnou ušlechtilou motivaci, aby se učilo kvůli nějakým imaginárním zítřkům. Většina to dělá kvůli rodičům, kvůli pochvale, případně odměně za hezké vysvědčení, je to úplně normální a vůbec není potřeba to řešit s psychologem.
Dítě se zájmy, dobrým prospěchem, chytré, bezproblémové. V deseti letech se většina učí pro to, že se učit musí, radost rodičům, pochvala od babiček. Naprosto normální. Nevymýšlej problém, kde žádný není. Já jsem byla vždy šprt a premiant, ale vědomě a při sebe jsem se začala hnát za výsledky až na gymplu, tam jsem chtěla být nejlepší a pak na VŠ o to více, na základce mě zajímalo, že dostanu od babičky 500 za vysvědčení se samými :D a hlavně pochvala tatínka, ten byl můj absolutní opinion leader. Můj názor, hlavně to dítě netahej k psychologovi.
Co vlastně ta matka chce? Není tak trochu šiblá? Holka půjde do 5. třídy ZŠ a nemá, podle matinky, motivaci? Může mi někdo říct, jakou měl kdo motivaci v 11. letech k tomu, aby se dobře učil? Já jsem v tom věku vůbec neměla představu, na jakou školu bych později chtěla, co mě vlastně baví. Ta holčička je poslušná, hodná a vzorně se učí. Bude matka spokojena, až bude holce cca 14 roků a přestane být hodná a přestane se učit? Třeba by se té matce líbil můj mladší syn. Ten po absolvování 1. třídy ZŠ přišel domů, položil na stůl vysvědčení. "Tak, mami, jsou tam samý. Číst umím, něco spočítám a podepíšu se. Dál do školy chodit nebudu. Budu popelářem! Škola mě nebaví!" Dítě jsem nevyslýchala, nešla jsem s ním na psycho-vyšetření, jenom jsem se musela chechtat a komu jsem to vyprávěla, chechtal se se mnou. Také neměl motivaci, ale byl rozhodný a nekompromisní.
Aby dceři aktivní Anežka ještě neublížila, tahat ji k psychologovi jen proto, že se jí nelíbí její odpověď. Souhlasím s manželem. Některé matky jsou fakt divné, s děckem žádné potíže, tak do něj musí vrtat, asi aby nějaké vyrobily, co ho tak nechat dýchat?