Je to už devět let, co jsme ztratili dceru... Tak začíná trochu smutné vyprávění nešťastných rodičů. Jejich dcera neumřela, ale stejně o ni přišli. Žije totiž v klášteře, odkud nevychází ven.
Tenhle příběh jsem si vyslechla od známých, jejichž známí mají kamarády... Znáte to. Když jsem si pak povídala přímo s rodiči, jejichž dcera odešla do kláštera, bylo mi smutno. Nejsem proti víře, vím, že někteří lidé ji k životu potřebují, a mám i několik věřících kamarádek. Ale nechápu, jak se někdo může dobrovolně zavřít do kláštera. I když co já můžu komu říkat? Můj život to není.
Rodiče Mileny to samozřejmě vidí jinak, ale taky nic nezmohou. Ani tehdy, když se jejich dcera rozhodla do kláštera odejít, nebyly jejich argumenty, názory a výčitky nic platné. „A tak je to už devět let, co jsme ztratili dceru... Ještě pořád jsme se s tím nesmířili, ale s manželem už o tom nemluvíme, protože to nemá smysl. Všechno jsme si už řekli a teď jsme rádi, když můžeme jednou za čas za Milenou zajet a na chvíli ji vidět.
Milena žije v klášteře bosých karmelitek, je to jeden z nejpřísnějších řádů, vůbec nechodí ven. Když ji chceme navštívit, musíme se předem domluvit, že přijedeme, pak si třeba hodinku můžeme povídat v místnosti pro návštěvy. Ale když mezitím onemocní nebo se něco změní, ani nemá smysl tam jezdit. Musím říct, že vidět ji v tom hábitu, jak je úplně mimo svět, mi vůbec nedělá dobře...“
Doufala jsem, že ji to přejde
Asi se s tím nikdy nevyrovnám. Vždycky jsem si představovala, že se vdá a bude mít děti, jako každá máma jsem jí přála normální život. Když začala v pubertě chodit do kostela a věřit v Boha, samozřejmě jsem jí nebránila, byla to její věc, stejně jako jsem jí nezakazovala další kroužky a zájmy. Postupně začala být v té komunitě častěji a víc a asi ve dvaceti letech poprvé promluvila o klášteře. To mě tehdy vyděsilo, ale nějak jsem tomu nevěřila - naše Milena a klášter? To mi nešlo dohromady. Jenže pak se nechala pokřtít a biřmovat. A mně připadalo, že je čím dál častěji tak nějak „mimo“. Jednou přišla domů a sdělila nám, že je rozhodnutá odejít do kláštera, jen ještě musí čekat, než ji přijmou.
No, ty dva roky, než opravdu odešla, byly nejhorší v mém životě. My nechápali ji, ona nechápala, co je na tom špatného a proč se nám to nelíbí. Snažila se nám vysvětlit, jak to prožívá, a já se opravdu snažila podívat se na to z její strany. Ale stejně mi to nešlo. Tak jsme radši moc nemluvili, byla jsem ráda, že je doma. A pořád jsem doufala, že ji to přejde. Ale pak, před devíti lety, opravdu odjela a už se nevrátila...
Možná se s tím někdy smířím, nevím. Musí mě utěšovat to, že je v klášteře šťastná, našla svůj smysl života, jinde být nechce. Ale stejně, pro nás je to, skoro jako by tady už nebyla...“
Pozn. red.: Jméno v článku bylo změněno.
Nový komentář
Komentáře
Hlavní je, že je dcera šťastná. Ony prostě cítí, že to je jejich cesta, slyší hlas, který je volá. Říká se tomu "povolání".
Každý jsme jiný. Když by tam žít nechtěla,může odejít, násilím ji nikdo nedrží. A i v uzavřených klášterech se živí nějakou prací, zadarmo jíst nedostanou. Odpoutání se od světa může vést k hlubšímu poznání sebe sama, k napojení se na svět, který my nevnímáme. Je zajímavé, že řádům ubývá členů, ale ty řády, které jsou nejpřísnější, naopak zaznamenaly nárůst členů. Prostě spoustě lidí se konzumní způsob života "přejí". A já si myslím, že je dobře, že je svět tak pestrý a že nejsme všichni stejní. :)
Pod pojmem štěstí si každý představuje něco jiného. Četla jsem kdysi dávno rozhovor s dívkou, která z kláštera odešla právě proto, že její maminka pořád plakala. Psala, že maminka je spokojená, ale ona sama hrozně trpí, že jí život, ve kterém musí žít, nic nepřináší a stýská se jí po klášteře... tak nevím, žít pořád tak, jak chtějí druzí, a ne tak, jak to cítím já, bych asi nedokázala.
Ale ono je asi těžké vysvětlit něco tak nadzemského někomu, kdo v to nevěří.
A ještě k instituci církve: ono církev vznikla tak, že lidé, kteří uvěřili, prostě chtěli být spolu. A potřebovali "vůdce", protože pokud chtěli něco prožívat společně, museli to prožívání alespoň nějak sjednotit. Církev existuje proto, že ji lidé chtějí. Kdyby neměla členy, zanikla by. Smutné je to, že existuje tolik různých církví, které mezi sebou mají různé spory, a že existují i sekty, které zotročují lidi. Ale s tím se asi nic neudělá. Protože i církve jsou společnost lidí - a lidé vždy zůstanou lidmi se všemi svými slabostmi.
i moje spolužačka ze základky a pak ze střední takto dopadla-tím chci říci, že jejich dcera odmítla "konzumní" život rodiny a odešla do kláštera...je to už moře let...dodnes to kamarádku i jejího manžela trápí, ale co naděláme???
Trefa:verici rodiny to pochopi,ale pro nas je to velice smutne.
.....smutne......
OlgaMarie — #98 Správně a toto chtějí i církve, alespoň tedy většinou.
smutné, ale lépe než náruč drog, smrt na silnici pod koly auta a podobně...
v.poho — #90 Jsem pro oddělení církve od státu.
kobližka — #76 Já tě chápu,pro mě by to bylo taky smutné.
jazuzinka — #93 To je taky argument! Vychovala jsem své děti jako mj. sebevědomé bytosti. Mlátit by se nenechaly.
Jedna moje dcera bydlí v zahraničí a vidíme se párkrát do roka. Chválabohu existují takové věci jako viber a skype, takže jsme docela v kontaktu. Přesto je mi po ní smutno. A dokonce si myslím,že i jí po mně, jinak by mi tak často nevolala. Takže si dovedu dost dobře představit, jak je mámě, když své dítě vidět nemůže nebo jen výjmečně. Ustýskala bych se.
jazuzinka — #93
Tak tato možnost mě třeba u mých dcer ani ve snu nenapadla.... fakt nevím.
každý svého štěstí strůjcem, když je tam šťastná, buďte rádi. představte si, že by si našla gaunera, který by chlastal, mlátil ji a nepracoval. bylo by to lepší?
OlgaMarie — #88 dobře - tohle je ale práce pro lidi, když řádové sestry pracují jako ošetřovatelky. V tom vidím hluboký smysl a poslání. Ale když se zavřou do kláštera a nic jiného nedělají než nějaké rukodělné práce a modlí se v izolaci od okolního světa a nevěřících lidí, to mi přijde jako útěk.
monkee — #89 Nejsme agresivní,k tomu mám daleko,ale nečti mi mezi řádky,co jsem nenapsala.Omlouvat se nemusíš,není proč.Navíc nemusím polemizovat o svém vztahu k vlastním dcerám.Píšu o tom,jak to mám já sama v sobě,nekritizuju nikoho.
OlgaMarie — #81 Tohle už od tebe beru jako zevšeobecňování.
Věřící lidi, které znám já, bych rozhodně z vyššího IQ nepodezřívala, naopak, vnímám, že mají nějaký problém (v jednom konkrétním případě je to i to IQ), ale to neznamená, že je to reprezentativní vzorek. Není, protože se pohybuji převážně v jiné společnosti.
Pokud sis ale všimla, proti věřícím nic nemám.
Vadí mi církve jako instituce.
Ne paušálně. Ale často.
kobližka — #86 Proč tak agresivně? Pojem polemizovat ti nic neříká? Já přece neútočím... Jestli máš ten pocit, tak to se tedy omlouvám, ale vědoma si toho nejsem.
phoebe24 — #82 Oni/ony to vidí jako cestu a poslání. Jako malá jsem s babičkou chodívala do "chudobince", kde byly řádové sestry zaměstnány u stařečků a stařenek, o které se neměl nebo nechtěl kdo starat. Pečovaly o ně s láskou k bližnímu, udržovaly je v čistotě a poskytovaly jim útěchu i společnost. Babička tam měla celoživotní kamarádku sestru Kláru. Později tam dělala jako civilní sestra s nimi i moje vlastní sestra, která tam přišla z normálního špitálu. Zírala, co řádové sestry mlčky zvládnou. Kde se v nich ta síla bere, ví jen Bůh.
monkee — #83
monkee — #83 No a co?Já jsem někde psala něco o tom,že považuju děti za svůj majetek?Měj si svůj názor,já mám taky svůj a je mi celkem jedno,že se ti nelíbí.Ale na to si poslední dobou od tebe zvykám
Asi bych byla hodně nešťastná, ale musela bych se s tím smířit.