„Martínek pořád chodil a stěžoval si, že s holkama nic není. Prý pořád dokola navrhují jen nějaké hloupé hry nebo chtějí tancovat. Auťáky ani fotbal je nezajímá. A co on má teda dělat, samotného ho nic nebaví. Samozřejmě mi ho bylo líto, jenže jako to vyřešit?“ tápala jeho maminka Renata, která se snažila alespoň zvát co nejčastěji na návštěvu jeho spolužáky ze školky. Ti se ale k nim na samotu nedostali tak často, jak by si osamělý syn přál. A tak se s manželem postupem času rozhodli, že se jejich rodina opět rozroste.
Foto: Shutterstock
„Samozřejmě nás na první dobrou napadlo pořídit mu dalšího sourozence. Jenže co věkový rozdíl? Trvalo by dlouho, než by si k sobě našli cestu. A co když by to byla zase holčička? To už by Marťas asi nevydýchal,“ směje se Renata, která s manželem zvolila jinou cestu. Osvojit si chlapečka v podobném věku z dětského domova. Podali žádost, absolvovali nezbytné pohovory a čekali.
„Bylo to celkem náročné. Psychicky i časově. Ale nakonec nás jako vhodnou rodinu vyhodnotili a dítě nám nabídli. Byl to osmiletý klučina. Maminka mu zemřela, otec se na něho vykašlal,“ vypráví Renata a přiznává, že první setkání s ním se neslo v trochu rozpačitém duchu.
„Tvářil se nepřátelsky, musel si zažít své. S kým si ale porozuměl okamžitě, to byl náš Martin. Netrvalo dlouho a běhali spolu za míčem. Nakonec se Kubík uvolnil a do zapadl do celé naší rodiny. Dnes už je její pevnou součástí. Konečně máme pocit, že jsme kompletní,“ dodává Renata.
Čtěte také:
- Brouček z ústavu vám úplně změní život, říká pěstounka, která se stará o chlapce s Downovým syndromem. V Česku pěstouni chybí
- Po šesti letech se Klára s manželem konečně dočkali miminka. Ještě ale nemají vyhráno, o holčičku mohou přijít
Nový komentář
Komentáře
On je ten příběh vůbec dost zjednodušený. V tomhle státě není tak snadné "vykašlat se na dítě", takže za tím asi bude složitější příběh. Ostatně dítě obvykle nemá jen rodiče, ale i prarodiče a širší rodinu, čili pokud se i tak dostane do dětského domova a setrvá tam dost dlouho na to, aby proběhl ten osvojovací proces, pravděpodobně tam byl nějaký problém. Osvojit si dítě je navíc dost opruz. Nechtěla bych to absolvovat. Mí prarodiče si kdysi ke svým třem dětem vzali ještě čtyři dívky ze sirotčince. Jenže to bylo za Rakousko-Uherska, to stačilo říct, že si tyhle děcka vezmu na vychování, a už ty holky měly sbalený uzlík a nikdo nic neřešil. Pravda, taky to dělali za svoje, nikdo jim za to nic nezaplatil, že si vzali cizí děti. Dneska jsme jaksi někde jinde a obávám se, že byrokracie vítězí. Nicméně i kdyby to bylo tak jednoduché jako tenkrát, tak já bych asi potřebovala jinou motivaci, než to, že si syn nemá s kým kopat do míče...
Syn chtěl bráchu, tak ho má. A co budou dělat za rok, když se rozhodne, že už ho to nebaví? To ho vrátí?
I když to určitě nebylo lehké rozhodnutí, podle toho co Renata píše jsou všichni spokojeni a to je fajn. Největší přínos to má pro ty dva kloučky, jeden získal parťáka kterého si přál a druhý zase milující rodinu.
Dost radikální řešení.
Řešila bych to spíš přihlášením syna na fotbal, nebo jiný sport, co by ho zajímal a byli by v oddílu kluci v jeho věku, nebo do skauta, nebo co já vím, je plnou všelijakých kroužků a zájmových oddílů. Přišel by mezi lidi, nebyl by furt zavřenej na samotě u lesa, stejně je to dlouhodobě neudržitelný stav, a ty děti potřebují větší kolektiv než jen sourozence.
To je krásné.