Dvaatřicetiletá asistentka Adéla patří mezi ženy, které by nejspíš většina mužů označila za atraktivní. Vyzařuje z ní jemnost i smyslnost, přirozená krása i zvláštní křehkost. Má za sebou několik krátkodobých vztahů a jeden tříletý, ze kterého se dosud vzpamatovává.

pec.jpg
Foto: Shutterstock

První měsíce byly šťastné

„S Jirkou jsme se seznámili na pracovním školení. Já tehdy nastoupila jako asistentka ředitele firmy, on byl už víc jak rok na jedné z pozic středního managementu. Do oka jsme si padli hned, na následném večírku si vyměnili telefonní čísla a brzy se začali scházet,“ vypráví Adéla. „Bylo to hezké období vzájemného oťukávání a čím víc jsme se poznávali, tím jasnější bylo, že jsme se hledali. Po necelém roce mi Jirka navrhl společné bydlení a já souhlasila. Garsonku, co jsem do té doby měla v nájmu, jsem pustila a přestěhovala jsem se k němu.“

První měsíce byly šťastné, a přestože začalo covidové období, jim dvěma vše klapalo. „Zpočátku nikdo nevěděl, co ta nová nemoc znamená. Proto jsme se raději drželi doma na „home officech“ a vyčkávali. Užívali jsme si jeden druhého a já si uvědomila, že Jirka je ten, se kterým chci strávit zbytek života,“ říká tiše Adéla. „A najednou jsem se podvědomě začala bát, abych svou lásku neztratila. Ten pocit mě užíral i zneklidňoval, protože do té doby jsem nic podobného s nikým nezažívala,“ přiznává.

Chováš se jako jeho matka

Adéla nebyla zvyklá dělat věci napůl, proto se i do vztahu zavrtala naplno a postupně to – díky svému nevysvětlitelnému strachu – začala přehánět. Neustále jí leželo na srdci blaho jejího partnera. Pečlivě se starala o domácnost, vařila, pekla, dělala cokoli, aby se Jiří cítil jako v bavlnce. „Měla jsem si víc všímat signálů, které vůči mně vysílal. Neměla jsem přehlížet jeho náhlou úsečnost, když jsem se ptala, zda něco nepotřebuje. Já ale byla jak posedlá a snažila se dělat všechno, co jsem mu na očích viděla,“ říká smutně. S létem přišlo částečné covidové rozvolnění, což mladý pár na dalších pár týdnů zachránilo. Začali opět chodit do práce a ven, příležitostně se setkávali s přáteli.

„Vzpomínám si na jeden letní večírek u kamarádky. Bylo nás tam celkem asi deset a docela jsme si to užívali. Já se ale podle svého zvyku starala i o Jirku, nosila mu chlebíčky, zkrátka se zajímala o to, aby mu nic nechybělo. V průběhu večera ke mně Monika, naše hostitelka, přišla, aby mi řekla, že se chovám divně. Připadalo jí docela šílené, jak kolem Jirky skáču. Měla pravdu, bohužel nejen v tom, ale já to tenkrát neviděla. Byla jsem Jirkou posedlá a mým jediným zájmem bylo, aby byl se mnou šťastný.“ Kamarádka Adélu tehdy varovala. Jako nezávislý pozorovatel jí vysvětlila, že se chová spíš jako úzkostná matka než žádoucí partnerka, a že její panáčkování okolo Jiřího působí až tragikomicky. Prohlásila tehdy, že nejspíš žádný chlap na světě nechce bydlet ani spát se svou matkou.

Zbytek Vánoc jsem proplakala

S podzimem přišla další covidová krize a Jiří s Adélou se vrátili ke svým home officům. Opět spolu trávili téměř veškerý čas a Adéla pokračovala v horlivém pečování o partnerovo blaho. Ten ji opakovaně žádal, aby ho nechala trochu vydechnout, snažil se však být stále velmi korektní a Adélu emočně nezasáhnout. Snad i proto si ona jeho žádosti mylně vykládala jako ohleduplnost, což ji paradoxně ještě víc motivovalo. „Na Vánoce vše vygradovalo,“ přiznává smutně. „Když si Jiří rozbalil svůj šestý dárek, pomalu jej odložil stranou a zvláštně bezbarvým hlasem řekl, že takhle už dál nemůže. Že ho moje láska dusí a on vedle mě nemůže dýchat. Zbytek Vánoc jsem proplakala a na Silvestra mne Jiří požádal, abych se odstěhovala. Dal mi čas najít si bydlení, byl vůči mně fér. O to hůř se mi odcházelo. Je to teprve pár týdnů, co spolu nebydlíme, je to čerstvé. Přesto je mi stále strašně smutno. Stýská se mi a přemýšlím, jestli se dá náš vztah ještě nějak zachránit…“ přemýšlí Adéla.

Čtěte také:

Zdroj: příběh čtenářky