Milé ženy-in,
tak mi to nedá, abych nenapsala svůj malý příspěvek k dnešnímu tématu. Miluju hlodavečky, myšičky, krysičky, křečounky, prostě všechno chlupaté. Moje máma taky, takže se to u nás doma vždycky pěkně hemžilo a množilo (u nás doma to byl opak všech rodin, kdy děti tahaly domů zvířátka, u nás byla strůjcem vždy maminka, které bylo ve zverimexu líto opuštěného pískomila/křečka/druhého pískomila...). Měli jsme doma morčata, křečky, křečíky a pískomily. Přítel je bohužel alergický na chlupy, takže mi dovolil pouze vodní želvičky a „ňuchat“ se chodím k mámě s jejím křečkem.
Zrovna včera jsem si v práci hrála s fotoaparátem, a tak vám musím poslat fotografie našeho pracovního křečka Knedlíčka. Kolegyně a kamarádka ho od nás, svých kolegů, dostala asi před dvěma měsíci k narozeninám a rozhodla se, k radosti všech, že ho nechá v kanceláři, kde stejně tráví nejvíce času. A tak s námi Knedlíček, neboli slečna křečka syrského, řeší pracovní úkoly, vesele dělá bobečky na důležité spisy a všichni jí hrozně rozmazlují a nosí dobrůtky. Ačkoliv se to ve státní správě asi chovat zvířátka nesmí, tak Knedlíčka tiše toleruje i nejvyšší nadřízený....
paviocko
Milé paví očko,
vidím, že váš křeček je skutečně vzorný pracovník. Má se u vás dobře, určitě líp, než se kdy měl křeček v nás ve škole...
Hezký den - a pozdravujte Knedlíčka!
Nový komentář
Komentáře
Jen jsem si vzpomněla na histrorku kamarádky, kdy se křeček s nacpanými tvářemi plnými piškotů snažil dostat do domečku (kokosový ořech), nějak se tam zatarasil hlavou a nemohl ani tam ani zpátky. A tak moc se snažil dostat ven, až si zlomil vaz