Když se Zdeně před čtyřmi měsíci narodila vnučka Barborka, měla z toho neskutečnou radost. Moc se těšila, jak si konečně vynahradí, že si sama mohla za mlada užít jen jednoho dítěte. Plánovala, jak bude mladým pomáhat, kdykoli o to požádají. Jediné, čeho litovala, je, že nebydlí třeba ve vedlejším vchodu. Těch padesát kilometrů, které je dělilo, přece jen znamenalo, že musela svůj čas věnovaný vnučce složitě plánovat. Nešlo kdykoli zazvonit, vzít kočárek a vyrazit do parku, aby měla snacha chvíli pro sebe. Přesto u nich byla většinou alespoň dvakrát do týdne. Má naštěstí auto, takže je svou paní. Jenže s tím bude příští rok v létě konec. Mladí se totiž chtějí stěhovat. A to tak daleko, že novopečené babičce nepomůže ani fakt, že je schopná řidička.
„Syn nám u nedělního oběda slavnostně oznámil, že na jaře mění práci. Dostane prý násobně vyšší plat a dokonce i byt. Skákali jsme s manželem radostí. Přece jen se vyplatily ty roky studií a utrhování si od úst, abychom ho na nich udrželi,“ pochvalovala si pyšná matka, jenže vzápětí přišla ledová sprcha. Mladí se neměli stěhovat v rámci hlavního města. Dokonce ani v rámci republiky. Ona práce snů se nachází tisíce kilometrů daleko. Až v Austrálii.
„Zůstali jsme s manželem sedět, jako opaření. Já chvilku čekala, že si z nás Ondra utahuje, ale vůbec ne. Začal nám ukazovat webovky té firmy a fotky, jak bude vypadat jejich obrovský byt. A mně regulérně začaly padat slzy jako hrachy. Co na to on? Jen mě obejmul a konejšivě řekl, že dnes už nejsou vzdálenosti žádný problém. Prý za ním s taťkou můžeme kdykoli přiletět. Jasně! Už vidím, jak nám každý měsíc platí letenku, a já si beru v práci dovolenou! Taková hloupost. Uvidíme je maximálně na Vánoce, a to ještě kdo ví, jestli,“ tuší Zdena. Spojence však nenašla ani ve své snaše. Té vzdání se vlastní kariéry vůbec nevadí, svého muže do ciziny doprovodí ráda. Navíc ji neváží ani kdo ví jak vřelé vztahy s vlastní rodinou. Zůstal jí už jen otec, a ten má svůj život. Frekvence jejich setkávání se proto příliš nezřídne ani přes fakt, že bude žít daleko v zámoří.
„Je mi z toho na nic. Ano, přeji Ondrovi úspěch. Ale přiznávám, že bych byla ze všeho nejraději, kdyby mu ta pracovní nabídka krachla. Je to sobecké? Nejspíš ano. Jenže on sobecký není, když nás tu s tátou nechává? Nejen že nás tak připraví o vnučku a jí o prarodiče a širší rodinu vůbec, ale jestli tam zůstanou napořád, tak my budeme na stará kolena sami. Kdo se o nás v případě nouze postará? Bůh ví, kde skončíme,“ vidí budoucnost černě Zdena.
K příběhu se vyjádřil psycholog a psychoterapeut Mgr. Pavel Pařízek z portálu Terapie.cz.
V tomto případě se setkáváme s klasickým mezigeneračním konfliktem mezi potřebou mladší generace realizovat své životní a profesní ambice a očekáváními starší generace ohledně rodinné blízkosti a podpory. Jde o střet dvou legitimních potřeb - potřeby syna budovat kariéru a zajistit rodinu versus potřeby rodičů udržet blízký kontakt s dětmi a vnoučaty.
Situace, kdy děti odcházejí daleko od rodičů, je v dnešní globalizované době stále častější. Pro rodiče je to bolestivý proces, který vyvolává pocity opuštění, ztráty a někdy i hněvu. Je přirozené, že Zdena prožívá smutek a obavy. Její reakce jsou pochopitelné - těšila se na roli babičky a nyní musí své představy radikálně přehodnotit.
Zdena by si měla uvědomit, že synovo rozhodnutí není namířeno proti ní. Jde o přirozenou součást jeho osobního a profesního růstu. Pro Zdenu by mohlo být užitečné zaměřit se na to, co může ovlivnit - například naplánovat pravidelné online kontakty s vnučkou, využít moderní technologie pro sdílení každodenních momentů, nebo si domluvit konkrétní termíny vzájemných návštěv. Místo aby se soustředila na to, co ztrácí, může objevovat nové způsoby, jak být součástí života své rodiny.
Proces přijetí této změny bude vyžadovat čas. Je v pořádku cítit smutek, ale současně je důležité dát prostor i novým možnostem, které tato situace může přinést - například příležitost cestovat do zajímavé země nebo poznat novou kulturu skrze zkušenosti vlastní rodiny.
 O portálu Terapie.cz Pokud vás něco trápí, nevíte si rady nebo si jen chcete utřídit myšlenky, řekněte si o pomoc. Na Terapie.cz najdete ověřené odborníky, kteří vám porozumí. Zvolte si osobní či online sezení klidně hned zítra a začněte pečovat o své duševní zdraví. Toho správného terapeuta si vyberte na www.terapie.cz. |
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
Věřím, že je jí líto, že vnučku uvidí akorát přes kameru a naživo minimálně. To prostě ovlivní vztahy, bude pro to dítě cizí paní. Opravdu to nebude tak, že si budou volat každý den, není třeba si namlouvat, že vzdálenost nic neznamená. Znamená hodně. A jiný kontinent je fakt jiná liga. Moji rodiče jsou ve Francii, navštěvujeme se relativně často na to, jak daleko jsou, ale pořád je to jednou za několik týdnů. Austrálie je doslova na druhé straně zeměkoule. Nicméně!!! Nastavení, že mladým přeje, aby jim to nevyšlo, je úplně nemocné. Vnouče nikdy nemá být smyslem života babičky. Nikdy. Dítě má být novým smyslem života jeho rodičů, proto si ty děti děláme, abychom se o ně starali. O děti, ne nutně o rodiče. Nářky, kdo se o mě postará...? Já osobně opravdu nechci, aby se o mně staraly moje děti. Chci, ať studují, pracují, cestují, vychovávají vlastní děti a ať těch dětí mají hodně, pokud možno. A chci, ať mají svůj život. Stejně tak moji rodiče od začátku podporovali mne v tom, abych žila dospělý život svůj, ne jejich. Zdena vidí jako svoji náplň života co? Jezdit několikrát týdně za mladými, věnovat se vnučce a litovat, že nebydlí ve vedlejším vchodě? To je dost málo. Malé děti nepatří k babičce, patří k rodičům, dospělé děti patří tam, co si za svůj životní prostor vyberou. :) Dámy jako Zdena tuto logiku nechápou a pak brečí a litují se.
Paní mi přijde jako jedna z těch osob, které v diskuzích pod články o bezdětnosti argumentují "kdo se o ni postará ve stráří". Buď jsme dětem dali život a ať s ním naloží, jak umějí a chtějí, nebo jsme přivedli na svět své vazaly, kteří nám musejí do konce našich dnů splácet.
Určitě chápu, že má radost z vnučky a své následující roky si představovala jako klasická hlídací a rozmazlující babička, a teď je zklamaná, ale co se dá dělat. Nestala se žádná tragédie, všichni jsou zdraví a mají se dobře. A pokud tak moc touží starat se o malé dítě, může se stát adoptivní babičkou - v okolí by určitě našla spoustu samoživitelek, které občasné pohlídání dítěte ocení.
Ta žena nemá jiné zájmy než jezdit k synovi a snaše a vozit v kočárku vnučku? Vnučka vyroste, i když se její rodiče nepřestěhují do Austrálie. Ta paní má jediného syna? jedinou vnučku - zatím malou? a jinak žádný vlastní život, žádné zájmy? Podle toho, jak píše, že je zaměstnána a na cestu do Austrálie by si musela brát v zaměstnání volno, a že má manžela, usuzuji, že ji její vlastní život zklamal a náplň života by jí měl zajistit syn, snacha a jejich dítě. V tom případě mi je té ženy z článku skutečně líto. Je dost omezená.
Rikina a Elly - přesně.
Jak paní píše, že k mladým jezdila dvakrát týdně, přitom bydlí 50 km daleko, ale naštěstí je soběstačná, protože má vlastní auto, úplně mě polil studený pot. Při představě, že by mi toto dělala moje máma (tchýni nemám), mě jímá hrůza. A kdyby měli děti, byla by tam ještě častěji? No mladí asi ví, proč se stěhují do Austrálie. Napadlo paní, že syn si nepořizuje potomky kvůli ní? Pomoc maminky nebo tchýně je hezká věc, ale všeho moc škodí.
Jejda. Podle toho tragického tónu jsem myslela, že syn přinejmenším prodal manželku a dceru obchodníkům s bílým masem a sám jel do Jižní Ameriky stát se drogovým bossem.
A ona je to "jenom" lepší práce za víc peněz a ještě s bytem... to je opravdu neštěstí, to se musí nechat. 
Zdena by si měla najít něco svého, kromě práce taky nějaký koníček, nebo třeba může chodit číst pohádky dětem do mateřské školy, když si chce mermomocí "užívat" děti. To bude užitečnější, než se zbytečně užírat a sobecky synově rodině přát, aby jim to krachlo. Ostatně není psáno, že se za pár měsíců či let z té Austrálie nevrátí. Přece jenom je tam horko, plno pavouků, jedovatých hadů, kousavého hmyzu a úplně odlišná kultura i společnost. Je klidně možné, že až nastane čas školní docházky, rodičové se i s vnučkou vrátí do ČR, tady je škola zadarmo, v Austrálii by to patrně museli platit. Třeba se Zdena ještě dočká. Ale lituju jejího muže. Ten to bude muset poslouchat furt, jak jsou ti mladí sobci a že ji připravili o vnučku.
Mě teda pobavilo, jak pan terapeut radí, že by si paní z článku měla naplánovat pravidelné online kontakty s vnučkou. Jo, s čtyřměsíčním miminem toho ta babička fakt hodně probere po Skypu :-D
Budu si vynahrazovat, že jsem neměla hodně dětí, škoda, že nebydlím ve vedlejším vchodě, jsem u nich aspoň dvakrát týdně, kdo se o mě bude starat ve stáří? Jsou to sobci, že chtějí mít vlastní úspěšný život a být rodina.
No, Zdeno, já se tedy nedivím, že se stěhují. :D